IRSKO
2011
Věra Klásková
& spol.
Obsah:

Úvod
Cesta tam
Midleton - palírna
Tralee
Festival
Dingle
Listowel
Rock of Cashel
Cahir castle
Tipperary
Ring of Kerry 1
Ring of Kerry 2
Ring of Kerry 3
Do Connemary
Volný den :o)
Clifden
Aranské ostrovy
Cashel
Hrajeme v hospodě
Cliffs of Moher
Galway
Národní park
Guys Bar
Do Dublinu
Clonmacnoise
Jam session
Dublin
Vězení
Večírek
Glendalough
Loučení
Přes Anglii
Domů


¤


     Zpět na stránky:
      >>> www.klaskova.cz
      >>> www.tampier.cz
CESTA TAM
18. - 20. srpna
Už podruhé v tomhle roce, ježišmarjá, někam daleko cestujeme. Po květnovém skoku přes oceán do Nashvillu (reportáž najdete zde) jedeme do Irska. Vymýšleli jsme tenhle výlet asi tři roky a těšili jsme se moc. Po mnoha dohadech jsme zvolili cestu vlastním autem. Mé propočty totiž ukázaly, že takhle to vyjde podstatně levněji než letadlem a půjčeným autem. Zvláště pak, vezou-li se kytary. A ty se vezly. Jet do Irska bez hudebního nástroje muzikant nemůže, že! Tyjátr začíná!
Osoby a obsazení:
   1. Věra Klásková, velitel, 1. řidič, zpěv, doprovodná kytara
   2. Ondřej Allan Pour, 1. prudič, její syn, sólová kytara
   3. Tomáš Bakal, 2. řidič, syn jejího bratrance, student
   4. Karel Tampier, 2. prudič, její manžel, navigátor, manažer, popleta, ctitel brouka Pytlíka, autor této reportáže
¤
Když jsme projeli tunely na začátku Německa, začalo být horko, inu, srpen! Potřebovali jsme včas dojet na trajekt do Holandska (900 kilometrů), takže velitel povolovala zastávku jenom v nejnutnějších případech. Nakonec jsem se k vytouženému pivíčku přece jenom dostal. Koupil jsem rovnou trošku větší, dánské, dobré.
Cesta ubíhala svižně, šoféři se pravidelně střídali jako při čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans, takže jsme v pohodě vtrhli do Nizozemí. Když jsme se blížili k moři, projížděli jsme mezi nekonečnými hektary skleníků po vyvýšené hrázi. Dorazili jsme do městečka Hoek van Holland, povečeřeli v pizzerii a nalodili se. Trajekt jest plavidlo veliké, opatřené několika bary, takže jsme nestrádali. Velitel se záhy uvolnila. Poseděli jsme na palubě a sledovali, jak odplouváme od rodného kontinentu. A pak už zbývalo jenom najít cestu zpátky do kajuty nekonečnými chodbami a zalehnout. Spalo se velmi dobře, neboť Stena Britannica jest plavidlo mocné, ku vlnobití netečné.
¤
Opustili jsme tu příjemnou loďku v přístavu Harwich a jeli jsme Anglií. Vlevo. Kruhovými objezdy. Oba řidiči brzy zjistili, že kruhové objezdy jsou docela dobrá vymoženost v případě, že jsou dobře označené; ne jako u nás. Jízda vlevo také nedělala problém. Problémy jsme dělali spíše protijedoucím řidičům, protože pohled na mne (kterýž jsem jako navigátor seděl na místě englického drivera), jak studuji mapu či se drbu oběma rukama ve vlasech, je nezřídka děsil. Měli jsme ale problémy při vyjíždění z pumpy nebo z parkoviště a při otáčení do protisměru. Místo jednoduchého oblouku doprava většinou naši řidiči vytvořili smyčku doleva. Pak jsem je musel občas upozornit, že pokračují v jízdě v protisměru.
Cestou jsme se zastavili v Oxfordu, na který má Věra velmi hezké vzpomínky: co studentka tu nějaký čas pobývala. Proběhli jsme krátce městem, podívali se na pár univerzitních budov a pokračovali vesele dále. Začal nás sužovat hlad, i ohlíželi jsme se po nějaké hospodě. Úplnou náhodou jsme odbočili k světově proslulému pubu Boot Inn (odkaz na jejich stránky je zde). Teprve poté, co jsme si klidně objednali, pojedli a zaplatili, jsme si uvědomili dvě věci: byli jsme v místě, které navštívila nejedna světově známá osobnost (a nechala tam na památku své boty) a přišlo nás to na stejné peníze jako kdekoli jinde v Anglii.
A pak to šlo ráz na ráz: jeli jsme Walesem, obdivovali stále krásnější krajinu, zastřihané stromy okolo silnice a stáda ovcí. Protože trajekt do Irska měl odplout až skoro ve tři ráno, vzali jsme to oklikami po vedlejších silnicích. Objevili jsme vesnici Maenclochog, v ní krásný kostel a rozkošný obchod. Málokterý nápis v angličtině. Dojeli jsme do přístavu Fishguard jako první. A pak jsme seděli, čekali, trpěli. Až po půlnoci nás nalodili na trajekt. Stejná společnost jako předchozí, ale nesrovnatelně horší všechno. Stena je společnost britská, takže přívoz do Irska je pro ni asi vedlejší záležitost. Na lodi ledacos nefungovalo, kajutu jsme měli na přídi u kotevních navijáků. Moc jsme toho nenaspali.
¤
Ale už jsme v Irsku! První dojmy: lze tu brzo ráno snídat, řidiči spokojeni, skoro pustá dálnice, dobře značené kruhové objezdy, které mají i jména...
A krásná krajina plná dobytka. Pardón, žírného skotu a bravu. Tenhle po mně šel, takže jsme prchli.


Během naší irské pouti jsme také jednou projížděli městem Limerick. Věře okamžitě nastartoval v mozku tvůrčí proces: celou další cestu psala do modrého notýsku limeriky.


¤


Limerik je anglický veršový útvar irského původu, humorného až groteskního ladění a neměnného rýmového schématu aabba. Jeho počátky lze hledat v ústním podání kolem roku 1820.
Za námět si limerik nejčastěji vybírá humorné dobrodružství či komickou situaci zakončenou pointou.
Standardní bylo také do značné míry rámcování úvodním veršem s místním údajem. V limeriku se často uplatňují slovní hříčky, zapadá do tradice anglického jazykového nonsensu. Literární podobu mu dali Swinburne, Ruskin, Kipling. U nás jsou známy limeriky Edwarda Leara o dědečcích v překladu Antonína Přidala (vydáno např. v souboru Velká kniha nesmyslů, Praha 1998).

(Definice pojmu dle Slovníku literární teorie, Praha 1984.)


¤


S výsledky Věřina tvůrčího procesu (také si vzala na paškál dědečky) se budete při četbě setkávat postupně v tomto sloupci.