Toto napsala Věra Klásková poté, co zredigovala obsah modrého notýsku:


K mému propuštění z pomyslné zamřížované kobky, tj. z rytmického schématu limericků, které mi po čtrnáct dní bez ustání bušilo do lebeční stěny, nastalo těsně před přistáním v Hoeku van Holland, kdy jsem zapsala poslední skvost. Od té doby přicházejí záchvaty rýmování podstatně řidčeji. Což je dobře, protože jinak bych nejspíš hrála vrhcáby o zdravý rozum - ten výbuch byl příliš silný. Abych mohla zůstat napojena na keltskou orální tradici soustavně, asi holt potřebuji být blíže zdroji.




A jak se splnila naše očekávání?


Věra:
Nechala jsem tam srdce kus, takže se pro něj musím vrátit. Stýská se mi po Irsku, toužím po Irsku, chci být v Irsku. Toť vše.


Allan:
...ale po několika měsících, ke konci pobytu na Ostrově se mi odtamtud chtělo daleko méně než z Ameriky. Mohlo za to zejména lepší jídlo... A samozřejmě a především krásná příroda a mnoho pamětihodností (samé kamenné věci), dobří lidé atd... Takže: Irsko ano ano, jo jo!


Tomáš:
(zatím se nevyjádřil)


Já:
Zdařilo se. Bylo to ještě lepší, než jsem čekal.