(ukázka z kapitoly 5)
NEREGULÉRNÍ MILOSTNÉ VZTAHY KRÁLŮ
Ce n’est plus une ardeur dans mes veines cachér:
C’est Vénus toute entière à sa proie attachée.
Teď nezapírám už jen smyslů poblouzení:
To Afroditin běs mou celou bytost plení!
Racine: Faidra, 1. dějství, obraz 3.
∗ ∗ ∗
Dosud jsme se zabývali královskými sňatky od vpádu Normanů po dobu vlády Eduarda III. a během těchto čtyř staletí jsme si pověděli
víc o chotích králů. U většiny případů jsme si rovněž povšimli, kde se slavila svatba, a několikrát jsme objevili alespoň náznak důkazu,
jak určité části svatebního obřadu probíhaly – v tomto směru však máme znalosti velmi kusé.
Uvažovali jsme také o tom, co se vyvolené manželky musely naučit s ohledem na kritéria, podle nichž si angličtí vládcové v těchto
stoletích patrně partnerky vybírali. Tyto informace je nutno si vydedukovat, neboť se nedochoval dokument, kde by se kritéria výslovně uváděla.
Z příkladu jsme však schopni si vytvořit závěr, že se od budoucí partnerky obecně očekávalo, že bude mít zhruba stejné společenské postavení
jako anglický monarcha. Tohle ovšem vždycky neznamená, že nastávající manželka musela pocházet z královské krve. V době, kdy byli angličtí
vládcové feudálními poddanými francouzské koruny, se za přijatelnou partii považovaly dcery ostatních francouzských královských leníků i dcery
jiných evropských panovníků, kteří mohli mít nižší postavení nežli královské.
Obecně řečeno, od budoucích manželek, které se během těchto přibližně tří set let vybíraly pro krále Anglie, se očekávalo, že v době sňatku
budou panny. Toto pravidlo však neplatilo absolutně, takže ze hry nebyly vyloučeny ani ženy se zkušenostmi z předchozích manželství, zejména
pokud měl král silné osobní důvody, proč je upřednostňoval, jak jasně dokazuje příklad Eleonory Akvitánské.
Tento případ také naznačuje, že někdy hrála při volbě nevěsty důležitou úlohu osobní přitažlivost. Avšak stejný příklad je rovněž dokladem toho,
že taková přitažlivost není zárukou ani manželské věrnosti, ani trvalého štěstí. Výsledky královských sňatků, jimiž jsme se až dosud zabývali,
se ve skutečnosti dost různí: zdá se, že některá manželství byla velmi šťastná, ačkoli se jednalo i o případy, kdy byla partnerka vybrána spíše
z politických než z osobních důvodů – tohle jasně prokazují například obě manželství Eduarda I.
Zamysleme se nyní nad neregulérními královskými partnerstvími téhož období. Nejprve si ujasněme, jaký výraz bychom měli používat, když
popisujeme ženu nebo ženy, s nimiž král udržoval mimomanželský poměr. Obvykle se pro všechny takové sexuální vztahy používá označení milenka
(mistress). Avšak tohle slovo se ve středověku v tomto významu určitě neužívalo. Lze ho samozřejmě najít i v textech od šestnáctého století dál,
ale v šestnáctém století má jiný význam: v té době totiž mohlo znamenat i „manželka“! Tohle slovo tedy musíme používat s určitou obezřetností,
a to zejména tehdy, když se objevuje ve starších zdrojích. Chceme-li v souvislosti s mimomanželskou sexuální partnerkou krále použít slovo
milenka, patrně musíme přesně definovat, co jím míníme. Slovníky nám nabízejí tyto moderní definice:
Milenka je žena (jiná než manželka), která má se ženatým mužem sexuální vztah.
Milenka je žena, která s mužem udržuje mimomanželský sexuální vztah.
První z těchto definic zahrnuje každý mimomanželský sexuální vztah, zatímco ta druhá omezuje používání uvedeného slova na vztah trvající
a dlouhodobý, který se více či méně blíží manželství. A právě v tomto smyslu zde budeme pojem milenka obecně používat.
Měli bychom si rovněž povšimnout, že přinejmenším během prvního či druhého století po dobytí Anglie Normany se běžně používal i pojem
konkubína, což tuto otázku komplikuje ještě víc. Konkubína byla žena, která udržovala polooficiální trvalý vztah s mužem, jenž měl zpravidla
vyšší společenské postavení než ona. Konkubína byla méně než manželka, ale víc než pouhá milenka a její děti měly nárok na určité uznání. Jeden
spisovatel proto tvrdí, že „je možné, že královští bastardi z desátého až třináctého století, ne-li ještě o něco později, byli považování za
tzv. nothi (podle římského práva), což jsou děti narozené v konkubinátu, a mají sice nárok na podporu svého otce, ale nemají právo po něm
dědit“.
V žádném případě není známo, že by angličtí monarchové raného středověku měli mimo manželství milenky v tomto smyslu, tedy jakožto dlouhodobé
partnerky. Partnerky tohoto druhu nejsou zaznamenány u Viléma I., Viléma II., krále Štěpána, Richarda I., Jindřicha III., Eduarda I. ani
Eduarda II. Co se týče Viléma II., Richarda I. a Eduarda II., obecně se soudí, že tito králové dávali přednost příslušníkům téhož pohlaví – a
tato náklonnost patrně objasňuje, proč dotyční neudržovali mimomanželské vztahy se ženami. V případě Eduarda II. se rozhodně hovořilo o
existenci milenců mužského pohlaví, přičemž dva z nich byli přímo jmenováni. Zajímavé ovšem je, že Eduard II. měl levobočka jménem Adam Fitzroy,
takže musel mít alespoň při jedné příležitosti sexuální kontakt s jinou ženou než se svou chotí. Zmíněný Adam se patrně narodil kolem roku
1205, v době, kdy byl Eduard teprve dospívajícím jinochem – dosud neženatým dědicem trůnu. Nicméně není důvod předpokládat, že by matka Adama
Fitzroye byla Eduardovou „milenkou“ podle definice, kterou zde používáme. Adam mohl být plodem pouhého pomíjivého zalíbení.
Sedm králů z jedenácti mezi Vilémem I. a Eduardem III. nemá žádné známé partnerky, s nimiž by udržovali dlouhodobý mimomanželský vztah.
Znamená to, že těchto sedm králů zachovávalo svým manželkám věrnost? Ne tak docela, protože Vilém II. manželku neměl a Eduard II. byl Isabelle
Francouzské během manželství zjevně nevěrný, třebaže ne se ženami, nýbrž s muži. Jakým způsobem se choval Richard I., není jasné. Ale z deseti
ženatých anglických králů tohoto období bylo padesát procent patrně věrnými manžely.
Zato ti ostatní si to zjevně vynahradili! Jindřich I. měl sexuální vztahy minimálně se šesti ženami kromě svých manželek a proslul tím, že
zplodil dvacet nelegitimních dětí. Podobných vztahů, jejichž plody bylo několik bastardů, měl Jindřich II. alespoň pět. Král Jan měl mimo
manželství několik sexuálních partnerek a jeden či dva takové vztahy udržoval i Eduard III.