PRVNÍ OPERACE
Byl první den zimního semestru a ulicí se ubíral medik ze třetího ročníku v doprovodu prváka. Hodiny na věži edinburského kostela Tron Kirk
právě odbíjely poledne.
„To mě tedy podrž!“ užasl třeťák. „Tys nikdy neviděl operaci?“
„Nikdy.“
„Tak pojď radši se mnou. Stavíme se v Rutherfordově baru. Jak se ti tu líbí? Tady se podle tradice scházejí lékaři a medici. Hola, sklenku
sherry tady pro pána! Ty budeš krapet citlivka, co?“
„Obávám se, že nervy nemám v nejlepším stavu.“
„Hm! Ještě jednou sherry, pro jistotu! Jdeme přece na operaci, co?“
Nováček narovnal ramena a snažil se vypadat lhostejně.
„Snad to nebude tak zlé, ne?“
„Inu, zlé je to dost.“
„Nějaká... nějaká amputace?“
„Kdepak, jde o horší případ.“
„Já myslím... Víš, doma už na mě určitě čekají...“
„Brachu, zdrhat nemá smysl. Když tam nepůjdeš dneska, zítra tě to nemine. Na tvém místě bych se snažil mít to za sebou co nejdřív. Jak se cítíš?“
„No, docela to jde.“
Pokus o úsměv se příliš nezdařil.
„Tak tedy ještě jednu skleničku, prosím! A kopni ji do sebe fofrem, ať nezmeškáme začátek. Chci, abys seděl vepředu.“
„To snad ani nebude nutné.“
„Ale jo, je to daleko lepší. Propána, to je ale lidí! A vidím spoustu nováčků. Člověk je pozná na první pohled. Bývají bledí jako stěna –
jako by měli operovat je samotné!“
„Takhle bledý snad nejsem...“
„Víš, já na tom byl stejně. To ale brzy přejde, neboj. Viděl jsem jednou chlapíka, co měl barvu jako čerstvé vápno, a než se týden s týdnem
sešel, klidně obědval na pitevně. Až dojdeme do posluchárny, popíšu ti, o jaký případ se jedná.“
Dav studentů se valil svažující se ulicí, jež vedla k nemocnici. Každý z nich svíral pod paží štůsek zápisníků. Mezi mediky byli bledí
vyplašení hoši, čerství absolventi středních škol, i ostřílení věční studenti, které zde zapomněly předchozí vědychtivé generace. Jednolitý
proud se řinul z bran univerzity k nemocnici. Přítomní pánové sice měli mladistvou postavu i vzhled, ale na většině tváří se mladost odrážela
jen málo. Někteří z nich vypadali, jako by jedli příliš málo, jiní zas, jako by příliš mnoho pili, ale ať už byli vysocí nebo malí, ve tvídovém
saku či v šosatém kabátě, ať už měli kulatá záda či na nose okuláry, všichni se valili nemocniční branou a ostošest přitom dupali a chřestili
hůlkami. Občas se dav rozestoupil do dvou řad, protože jeho středem drkotal po dláždění kočár nějakého zdejšího lékaře.
„A všichni se hrnou na tu operaci – však ji taky provádí Archer!“ šeptl s potlačovaným vzrušením starší z našich dvou
mediků. „Pozorovat Archera při práci, to je radost! Onehdá ti tak rozdranžíroval aortu, až i mně začalo být slabo. Pojďme tudy. A pozor, ať se
nezabílíš o stěnu!“
Klenutým průchodem prošli do dlouhé chodby s kamennou dlažbou, odkud vedly do přilehlých prostor dvě řady světlehnědých dveří, na nichž se
skvěla čísla. Některé dveře byly pootevřené a nováček do nich rozechvěle nakoukl. Zahlédl krby, kde vesele plápolal oheň, řady lůžek
obestavěných zástěnami a na zdech spoustu barevných textů. Chodba ústila do menší haly, kde podél stěn seděli na lavicích lidé v nuzných šatech.
Od jednoho ke druhému přecházel mladík, jenž měl v knoflíkové dírce místo květiny nůžky a v ruce svíral zápisník, a ten pořád cosi šeptal a
zapisoval.
„Něco zajímavého?“ otázal se ho třeťák.
„Jo, to jste tu měl být včera!“ zvedl k němu oči úředník. „Hotový lazaret! Aneurysma na zákolenní tepně, tříštivá zlomenina, spina bifida,
tropický absces a navrch elefantiáza. Na jeden zátah toho bylo ažaž!“
„Škoda, že jsem to propásl. Ale však ono se zas něco objeví. Co trápí toho starého pána?“
Ve stínu seděl churavý dělník, kýval se ze strany na stranu a sténal. Žena vedle něj se ho snažila uklidňovat, poplácávala ho po rameni rukou,
tečkovanou zvláštními bílými puchýřky.
„Moc pěkný karbunkul – hnisavý zánět vlasových míšků,“ pravil úředník s výrazem znalce, který popisuje svou sbírku orchidejí někomu, kdo ji
dokáže ocenit. „Má ho na zádech a tady na chodbě je průvan, takže se mu na to nemůžu ani kouknout, že jo, tatíku? A tohle je pemfigus,“ dodal
rozmarně a ukázal na ženiny znetvořené ruce. „Nechcete si prohlédnout metakarpály?“
„Ne, díky, chystáme se na Archera. Pojď!“ A znovu se připojili k zástupu, který chvátal na vystoupení slavného chirurga.
Lavice ve tvaru podkovy, které se táhly až ke stropu přednáškové síně, už byly přeplněné. Když vstoupili, nováček před sebou uviděl vlnící se
řady obličejů a uslyšel hluboký bzukot stovek hlasů; odkudsi seshora se někdo zasmál. Jeho průvodce bleskově postřehl mezeru ve druhé řadě a
hned se tam vmáčkli.
„To je skvělé!“ šeptl starší medik mladšímu. „Uvidíš všecko jako na dlani.“
Od operačního stolu je oddělovala pouze jediná řada. Jako stůl sloužila nelakovaná dřevěná deska, pevná a úzkostlivě čistá. Z poloviny ji
krylo hnědé gumové prostěradlo, pod stolem ležel rozměrný cínový tác s pilinami. U okna bylo vidět dlouhý stůl se sadami lesklých nástrojů:
ležely zde různé kleště, držáky, pilky, kanyly a trokary. Z jedné strany zde byly vyrovnány skalpely s dlouhým, úzkým, velice jemným ostřím.
Před tímto stolem posedávali dva mladí muži: jeden navlékal do jehel nitě, zatímco druhý cosi kutil s měděnou nádobou, která vyhlížela jako
kávová konvice a vydechovala oblaka páry.
„Támhle je Peterson,“ zašeptal kolegovi třeťák. „Vidíš? Ten veliký plešoun v první řadě, odborník na kožní choroby, víš? A tohle je Anthony
Browne, ten, co loni v zimě s úspěchem odňal pacientovi hltan. Támhle sedí Murphy, patolog, s očařem Stoddartem. Ani se nenaděješ a seznámíš
se s nimi osobně.“
„Kdo jsou ti dva maníci u stolu?“
„Nikdo. Jen pomocníci. Jeden má na starosti nástroje a ten druhý pufajícího Billyho – myslím tu divnou konvici, co v ní bublá Listerův
antiseptický sprej. Archer patří k fanatickým vyznavačům kyseliny karbolové, kdežto v čele školy prosazující mýdlo a vodu stojí Hayes, a tihle
dva se navzájem nenávidí až za hrob.“
Vtom projela nacpanými lavicemi vlna zájmu, protože do síně vstoupila žena ve spodničce a živůtku, provázená dvěma ošetřovatelkami. Hlavu a
šíji měla ovinuté červeným vlněným šálem. Obličej, který z této kukly vyhlížel, prozrazoval ženu v nejlepších letech, byl však stažený bolestí
a měl divnou voskovou barvu. Při chůzi klopila hlavu a jedna z ošetřovatelek ji držela kolem pasu a šeptala jí do ucha konejšivá slůvka.
V jedné chvíli se žena očima dotkla stolu s nástroji, sestry však rychle odvedly její pozornost jinam.
„Nač stůně?“ zeptal se nováček.
„Má rakovinu příušní žlázy. Zapeklitý případ – táhne se to až za krkavici. Na takový zákrok si netroufne nikdo jiný než Archer. Vida, už ho
tady máme!“
Při těch slovech do síně energicky vešel menší muž s ocelově šedými vlasy, který si za chůze mnul ruce. Tvář měl po způsobu námořních
důstojníků hladce vyholenou, oči jasné a pevná, rovná ústa. V patách mu kráčel ústavní chirurg, urostlý člověk s lesklým skřipcem na nose,
a za ním se pak táhlo procesí fámulů a pomocníků, kteří se shlukli v rozích místnosti.
„Pánové!“ zvolal chirurg hlasem břeskným a úsečným jako jeho chování. „Máme zde zajímavý případ nádoru na parotidě, který měl zpočátku
chrupavčitý charakter, ale nyní jeví známky zhoubného bujení, takže je zapotřebí excize. Sestro, položte pacientku na stůl! Děkuji vám.
Pomocníku, chloroform! Děkuji. Můžete sejmout šál, sestro.“
Pacientka ulehla na gumový podhlavník a vražedný nádor se zjevil v celé ohyzdnosti. Sám o sobě vypadal vcelku úhledně, byl slonovinově bílý,
prostoupený změtí modrých žilek a klenul se od čelisti po hrudník. Ta hladká zbytnělá hmota však až obludně kontrastovala s vyhublou žlutou
tváří pacientky a s jejím nitkovitým hrdlem. Chirurg přiložil z obou stran ruce na nádor, stiskl ho a zvolna jím zakýval dopředu a dozadu.
„Pevně drží na místě, pánové!“ křikl. „Obrostl karotidy a jugulární žíly a táhne se až za větev čelistní, kam ho musíme sledovat. Nelze určit,
jak hluboko bude nutno vést řez, takže je třeba připravit se na všechno. Podnos s karbolkou, ano, děkuji! Mohu-li prosit, gázu napuštěnou
dezinfekcí. Nyní chloroform, pane Johnsone. A připravte malou pilku pro případ, že by bylo třeba odstranit čelist.“
Pacientka, která teď měla přes obličej roušku, slabě zasténala. Učinila pokus chytit se za kolena, ale dva pomocníci jí v tom zabránili. Dusný
vzduch v místnosti prostoupily pronikavé výpary kyseliny karbolové a chloroformu. Zpod roušky se ozval přidušený výkřik a pak začal vysoký
chvějící se hlas monotónně prozpěvovat:
A on mi povídá řečí jemnou:
Jestli ty poletíš, děvče, se mnou,
staneš se paní vozíku se zmrzlinou,
ach, se zmrzlinou...
Slova splývala a rozmazávala se, až se z nich stal nesmyslný bzukot a i ten nakonec utichl. Chirurg přistoupil k operačnímu stolu a nepřestával
si mnout ruce. Pak oslovil jakéhosi staršího muže, který seděl před naším známým nováčkem.
„Vláda měla namále, co?“ řekl.
„Inu, deset hlasů stačí.“
„Takový stav dlouho neuhájí. Měli by odstoupit, než je opozice přinutí.“
„Já bych ten zákon zkusil prosadit.“
„Jaký to má smysl? Přes výbor se s tímhle návrhem nedostanou, i kdyby nakrásně přesvědčili Horní sněmovnu. Mluvil jsem s – “
„Pacientka připravena, pane,“ řekl pomocník.
„...s Mac Donaldem, ale... No nic, to vám povím později.“ Přistoupil k pacientce, která těžce, zdlouha oddechovala. „Navrhuji vést řez od
posteriorní hranice novotvaru v pravém úhlu k jeho spodnímu konci,“ prohlásil a takřka něžně přejel rukou po nádoru. „Smím požádat o středně
velký skalpel, pane Johnsone?“
Očima vytřeštěnýma hrůzou nováček sledoval, jak chirurg bere dlouhý lesklý skalpel, máčí ho v plechovém umyvadle s karbolkou a vyvažuje
v prstech, jak to dělává malíř se štětcem. Vzápětí spatřil, jak operatér levou rukou seštípl kůži nad nádorem. A při tomto pohledu mladíkovi
povolily nervy, beztak už dost krutě zkoušené. Z toho, jak se mu zamotala hlava, usoudil, že v příštím okamžiku omdlí. Na pacientku se
neodvážil už ani podívat. V obavě, že ta nebožačka začne naříkat, si strčil prsty do uší a křečovitě zavřel oči. Pro jistotu si hlavu opřel
o dřevěnou lištu před sebou, aby neviděl opravdu nic, poněvadž mu bylo jasné, že stačí jediný pohled, jediný výkřik a jeho pracně nabytá
duševní rovnováha se rozsype jako domek z karet. Snažil se myslet na kriket, na zelené louky a vodní hladinu, po které běží vlnky, na své
sestry doma... zkrátka na cokoli jiného než na to, co se v příští chvíli odehraje přímo před ním.
A přesto se mu zdálo, že k jeho sluchu pronikají zvuky a vyprávějí mu vlastní příběh. Uslyšel – anebo se domníval, že slyší – táhlý sykot
karbolky a pak si uvědomil, že se pomocníci začínají nějak nezvykle hemžit. A pak zase další zvuky, úpění a jakési šplouchání... Není snad
horší to ticho? V duchu nepřestával sledovat průběh operace a fantazie mu jej vykreslovala v barvách daleko temnějších, než na jaké se zmohla
prozaická skutečnost. Zjitřené nervy se mu chvěly. Závrať sílila stále víc a onen tupý pocit nevolnosti, který mu svíral srdce, se rozlézal
do celého těla. A pak se mu zničehonic hlava zhoupla kupředu a čelo udeřilo o úzkou dřevěnou římsu – zkrátka a dobře, omdlel jako špalek.
∗ ∗ ∗
Když se probral z mrákot, ležel v prázdné přednáškové síni. Košili mě rozepjatou a límeček povolený. Medik ze třetího ročníku mu mokrou houbou
oťupkával obličej, čemuž přihlíželi dva pomocníci, kteří se zubili od ucha k uchu.
„Už je to dobré!“ zvolal nováček a sedaje si protíral si oči. „Mrzí mě, že jsem ze sebe udělal takového osla.“
„No, ani se nedivím, taky by mě to zlobilo,“ přisvědčil jeho společník. „Proč jsi sebou, propánajána, takhle praštil?“
„Nemohl jsem si pomoci. Však víš, to ta operace!“
„Jaká operace?“
„Ten nádor přece!“
Nastalo ticho a vzápětí se všichni tři starší studenti z plna hrdla rozchechtali.
„Ty moulo!“ halekal třeťák. „Vždyť se žádná operace nekonala! Zjistili, že pacientka špatně snáší chloroform, a tak se to muselo odložit.
Archer nám začal vyprávět jednu ze svých pověstných peprných historek, a ty jsi omdlel přímo uprostřed!“