(ukázka z kapitoly 1)
PRAVDIVÝ PŘÍBĚH
V období těžkého bombardování Londýna nebylo nic divného, když člověk věřil, že mu život zachránila či změnila předtucha. Ulice byly
v troskách a smrt hrozila na každém kroku, takže se město změnilo v prazvláštní krajinu, kde občas jen s obtížemi dokázal určit, co je
skutečné a co existuje pouze v jeho mysli. Během náletů, k nimž docházelo skoro každý večer, se Londýňané snažili najít nejen smysl
toho všeho, ale též útěchu všude, kde se dalo. Člen protipožární hlídky, který měl za úkol vyhlížet padající bomby a hasit menší ohně,
si kupříkladu všiml, že pokaždé, když si očistil holínky, jako by měl před sebou špatnou noc, a proto je nechával špinavé.
Společenská výzkumná organizace Hromadné pozorování (Mass Observation), která byla ustavena proto, aby zaznamenávala zkušenosti
z každodenního života v Británii, se na jaře 1942 prostřednictvím ankety zeptala lidí na jejich víru v nadpřirozené jevy. V nějakou
formu nadpřirozena věřila asi čtvrtina dotázaných, což bylo zhruba tolik jako těch, kdo byli přesvědčeni o existenci posmrtného života.
Mnozí respondenti zpochybnili výchozí předpoklad položené otázky: ptali se, jak lze od sebe rozeznat magický jev a cosi, čemu dosud
nerozumíme. „Nevím, kde začíná nadpřirozeno a kde končí podvědomí,“ napsala jedenapadesátiletá učitelka z Barnetu. Zatímco jednoznačně
přízračné věci jako duchové či ektoplazma náležely do říše nadpřirozena, lidé v Británii poloviny minulého století se mnohem méně často
shodli ohledně telepatie a zjevně běžných událostí, které místo toho poukazovaly na nezbádaný dosah fyzikálních sil a mysli. Jeden
respondent do ankety napsal:
Někdy mívám velice silný dojem, že se stanou určité věci. Bez rozumného důvodu to zkrátka vím. Čas od času má tento pocit logické pozadí,
kdežto jindy vůbec. Až donedávna jsem o těchto pocitech neuvažoval ani je nebral vážně, dokud k dané události nedošlo. Teď si vždycky
poznamenám čas a shledávám, že se očekávané důsledky přihodí.
V létě 1944 byly víceméně předvídatelné hrůzy nočních náletů bombardérů nahrazeny neorganizovanými přílety letounových střel a raket.
Německé V1 a později V2 mohly udeřit v kteroukoli denní či noční hodinu. Mnoho Londýňanů, otřesených pěti válečnými roky, děsily
letounové střely daleko víc než to, co dosud zažili. V novinách byly uveřejňovány dezinformace o tom, kdy dopadly, což byla taktika,
jejímž cílem bylo zmást jednak německé špiony, jednak samotné jejich obsluhy v severní Evropě. Přijít na kloub tomu, co se vlastně
děje, bylo tedy obtížné. Občané vymýšleli teorie stran toho, které části města jsou bezpečné a které nikoli, jestli se rakety dají
přesně zacílit a jestli padají ve shlucích. „Z války jsem neměla strach, dokud na nás nezačaly dopadat rakety,“ vzpomínala ve svém
rozhovoru pro BBC Wyn, dívka, která přežila bombardování tanečního sálu. Střela V2 zničila továrnu na uniformy ve Edmontonu, kousek
od míst, kde tato dívka a slečna Middletonová bydlely. „Ještě štěstí, že k tomu došlo v noci!“ uvažovala Wyn. „Tu fabriku to srovnalo
se zemí.“ Roland Clarke, finanční matematik pojišťovny Prudential, který za války pracoval pro vojenskou rozvědku a studoval letounové
střely V1, roku 1946 publikoval jednostránkový článek, v němž popsal rozložení dopadu těchto střel po celém Londýně. Doložil, že
plochu 144 čtverečních kilometrů na jihu města, kam většina V1 dopadla, střely zasáhly téměř nahodile podle matematického vzorce
zvaného Poissonův zákon, který byl stejně účinně aplikován roku 1898, když se počítalo, kolik pruských vojáků při nehodách ukopali koně.
∗ ∗ ∗
V polovině šedesátých let slečna Middletonová vyučovala v předním pokoji čísla popisného 69 už bezmála čtvrt století. Když Henry a Annie
překročili sedmdesátku, zdědili čtyři domy v Holloway, v dělnické čtvrti v severním Londýně, a krátce nato zemřeli. Slečna Middletonová
chovala kočky, které se čile množily. V jedné chvíli se k ní přistěhoval polský přistěhovalec Les Bacciarelli, který pracoval pro poštovní
úřad. Tenhle muž byl stará láska slečny Middletonové z období války a stal se jejím celoživotním společníkem. Mluvila o něm jako o svém
nájemníkovi.
Do jejího života dál vnášely informace i změny různé předtuchy. Po smrti své matky slečna Middletonová poslechla intuitivní vnuknutí,
které ji poprvé napadlo, když byla ještě malá: že syn, jehož Annie kdysi dávno opustila, žije ve Francii v hezkém domě u řeky. S pomocí
amerického velvyslanectví v Paříži slečna Middletonová roku 1962 objevila svého nevlastního bratra Alexandra, který bydlel ve starém
domě v městečku na březích řeky Sarthe na severozápadním okraji města.
Nikdy nepracovala jako médium a nezdálo se, že ji vlastní vjemy nějak zvlášť znepokojovaly. „Nevidím důvod, proč by nás mělo takové
nadání děsit – je to něco podobného, jako když má člověk hlavu na matematiku,“ prohlásila slečna Middletonová. Ukazovala svým žákům
náčrty nedávných vidění a občas si postěžovala, že je těch informací na ni moc. „Někdy se nechala slyšet: ‚Prostě to vypínám. Mám moc
práce, nemám na to čas,’“ vzpomínala její někdejší žákyně Christine Williamsová. „A pak jenom mávla rukou.“
∗ ∗ ∗
Tendence vnímat smysluplné vzorce tam, kde neexistují, se nazývá apofenie. Hledat smysl věcí tam, kde žádný není, je přesná definice šílenství.
(Tuto charakteristiku uvedl německý neurolog Klaus Conrad roku 1958, když popisoval původ schizofrenie.) Ale schopnost vytvářet souvislosti
v tom, co vidíme, slyšíme nebo o čem sníme, je zároveň definice myšlení samotného; objevení vzorce, který dosud nikdy nikdo neobjevil,
v počítačové fyzice nebo v písni (pokud je dokáže rozpoznat či vycítit ještě někdo jiný) považujeme dokonce za projev génia.
„Ti, kdo sní za bílého dne, jsou si vědomi mnoha věcí, jež unikají těm, kdo sní pouze v noci,“ napsal roku 1875 Edgar Allan Poe.
„Ze šedi svých vidění získávají záblesky věčnosti a vzrušení, a když se probudí, shledají, že se ocitli na pokraji velikého tajemství.“
Barbara Brundageová, ošetřovatelka choromyslných z Minnesoty, o více než sto let později popsala, jak rozpoznává počátek jedné ze svých
vlastních psychotických epizod: „Mám pocit, že všechno ožívá a nabývá na významu; přicházející podněty jsou natolik intenzivní, že je
skoro nedokážu snést. Všechno, co se děje, má souvislosti – náhody neexistují. Cítím se úžasně tvůrčí.“