Elif Shafak: 10 minut 38 vteřin
(Odeon 2020)
Co když v okamžiku smrti lidská mysl ještě několik převzácných minut pracuje? Přesně řečeno, deset minut třicet osm
vteřin…
Každá posmrtná minuta přináší Tequile Leile intenzivní smyslovou vzpomínku: chuť kořeněného guláše z kozy,
kterou její otec obětoval na oslavu narození dlouho očekávaného syna; chuť směsi cukru s citronem, jíž si ženy depilují
nohy, zatímco se muži zdržují v mešitě; vůni kávy s kardamomem, kterou Leila pije s pohledným studentem
v bordelu, kde je zaměstnaná. A všechny tyto vzpomínky jí také připomínají věrné přátele, s nimiž se sblížila
v klíčových momentech svého života – přátele, kteří se ji nyní zoufale snaží najít…
Jmenovala se Leila.
Tequila Leila. Tak ji znali přátelé a zákazníci. Tequila Leila jí říkali doma i v práci, což byl dům
s fasádou barvy palisandru, stojící ve slepé uličce dlážděné kočičími hlavami, která se nacházela u přístavní hráze,
vklíněná mezi kostel a synagogu, mezi krámky s lampami a bistra s kebabem – v ulici, která hostila nejstarší
licencované bordely v Istanbulu.
A přece: kdyby slyšela, jak to takhle líčíte, asi by se urazila a rozpustile by po vás mrskla botou, jedním ze
svých střevíčků na jehlovém podpatku.
„Já se tak jmenuju, zlato – ne že jsem se jmenovala… Jmenuju se Tequila Leila.“
Ani za tisíc let by nesouhlasila s tím, že by se o ní mělo mluvit v minulém čase. Při samotném pomyšlení
na něco takového by se cítila maličká a poražená, což bylo to poslední, co si na tomhle světě přála. Kdepak, trvala by na
přítomném čase, třebaže si teď začínala sklíčeně uvědomovat, že jí právě přestalo bít srdce a zničehonic ustal dech, a ať už
se na stávající situaci dívala z jakéhokoli úhlu, nedalo se popřít, že je mrtvá.
Nikdo z jejích přátel o tom ještě nevěděl. Takhle časně ráno ještě tvrdě spí a každý z nich se snaží najít
cestu z vlastního labyrintu snů. Leila zatoužila být taky doma, zachumlaná do tepla přikrývek, v nohách kocoura
schouleného do klubíčka, který ospale, spokojeně přede. Její kocour byl hluchý jak poleno a až na sněhově bílý flíček na jedné
tlapce celý černý. Leila mu dala jméno Pan Chaplin po Charliem Chaplinovi, protože si žil ve svém vlastním mlčenlivém světě,
jako svého času hrdinové němého filmu.
Tequila Leila by dala cokoli, aby teď mohla být ve svém bytě. Místo toho trčela tady, kdesi na předměstí Istanbulu
naproti tmavému, vlhkému fotbalovému hřišti, v objemné kovové popelnici s rezavými držadly, ze které oprýskávala barva.
Popelnice byla opatřená kolečky; na výšku měřila aspoň metr dvacet a na šířku zhruba polovic. Leila sama měla skoro metr
sedmdesát a bylo nutno připočíst ještě dvacet čísel na fialové jehly s volnou patou, které měla dosud na nohou.
Ráda by se toho ještě hodně dozvěděla. V mysli si stále znovu přehrávala poslední chvíle svého života a kladla
si otázku, kde se to zvrtlo – tohle mentální cvičení bylo ovšem zcela marné, protože čas se nedá rozmotat jako klubko příze.
Ačkoli její buňky ještě překypovaly aktivitou, pokožka už jí začínala hrát do šedobíla. Leila si nemohla pomoct: všímala si,
že uvnitř jejích orgánů a končetin se toho docela dost děje. Lidi stále předpokládají, že mrtvola není naživu o nic víc než
padlý kmen nebo dutý pařez, že prostě zcela postrádá vědomí. Jenomže kdyby Leila měla alespoň náznak šance, naopak by potvrdila,
že mrtvola životem přímo překypuje.
Nemohla uvěřit, že její smrtelná existence je odpískaná a totálně u konce. Vždyť ještě včera procházela čtvrtí Pera
a její stín klouzal ulicemi pojmenovanými po vojenských vůdcích a národních hrdinech, ulicemi pojmenovanými po mužích! Vždyť se
ještě tenhle týden její smích rozléhal pod nízkými stropy taveren v Galatě a Kurtuluši a v malých, přecpaných
brlozích v Tophane, v místech, která se nikdy neobjevila v průvodcích ani na turistických mapách. Istanbul,
který znala Leila, nebyl tím Istanbulem, který by ministerstvo turismu rádo nastrčilo před oči cizincům.
Včera v noci nechala svoje otisky prstů na sklenici whisky a závan svého parfému – Paloma Picasso,
narozeninový dárek od přátel – na hedvábném šálu, který odhodila na postel cizího muže v apartmá v nejvyšším patře
luxusního hotelu. Vysoko na obloze byl vidět srpek včerejšího měsíce, jasný a nedosažitelný jako pozůstatek šťastné vzpomínky.
Leila byla dosud součástí tohoto světa a dosud z ní nevyprchal život, takže jak by mohla být po smrti? Jak je možné, že
by najednou neexistovala, jako kdyby byla pouhý sen, blednoucí při prvním záblesku denního světla? Ještě před několika hodinami
si zpívala, kouřila, nadávala, přemýšlela… no, přemýšlela dokonce i nyní. Bylo pozoruhodné, že jí mysl pracovala na plné
obrátky, i když kdo ví, jak dlouho jí tohle vydrží. Leila se zatoužila vrátit a povědět všem, že mrtvý nezemře okamžitě, že
vlastně může dál o lecčem hloubat, mimo jiné i o vlastním skonu. Odhadovala, že kdyby se lidi tohle dozvěděli, vyděsilo by je
to – ona by byla zaživa určitě strachy bez sebe. Cítila však, že je důležité, aby to věděli.
Leile se zdálo, že lidské bytosti projevují stran milníků vlastní existence nesmírnou netrpělivost. Mimo jiné
předpokládají, že v momentu, kdy člověk řekne „Ano!“, se z něj stane manželka nebo manžel. A přitom je pravda, že
než se naučí žít v manželství, trvá to řadu let. Podobně platí, že společnost očekává, že jakmile má člověk dítě, naskočí
u něj mateřské nebo otcovské instinkty. Ve skutečnosti trvá dost dlouho, než zjistí, jak být rodičem, případně – když už jsme
u toho – prarodičem. Totéž platí o odchodu do penze a o stáří. Jak byste mohli přeřadit na jinou rychlost v okamžiku, kdy
vypochodujete z kanceláře, kde jste strávili půlku života a promarnili většinu svých snů? Tak jednoduché to není. Leila
znala učitele na odpočinku, kteří vstávali v sedm, osprchovali se a slušně se oblékli jen proto, aby se zhroutili ke
stolu, na němž stála snídaně, a teprve pak se rozpomněli, že už nemají práci. Teprve si zvykali.
Možná že se smrtí se to má podobně. Lidé se domnívají, že se změníte v mrtvolu v tom okamžiku, kdy
vydechnete naposledy. Jenomže ono to není tak jednoznačné. Stejně jako existuje bezpočet odstínů mezi havraní černí a
alabastrovou bělobou, má řadu stadií i tahle záležitost, která se nazývá věčným odpočinkem. Leila dospěla k závěru, že
existuje-li hranice mezi říší života pozemského a života posmrtného, musí být propustná jako pískovec.
Čekala, až vyjde slunce. Někdo ji určitě najde a vytáhne z téhle špinavé popelnice. Nedělala si iluze, že by
úřady musely dlouze zjišťovat, koho mají před sebou. Stačilo, aby si příslušný úředník vyhledal její složku. Za ta léta už ji
šacovali, fotografovali, brali jí otisky prstů a uvalovali na ni vazbu tak často, že už se ani neobtěžovala o tom mluvit. Ty
policejní stanice ze zastrčených uliček měly svůj charakteristický pach: popelníky přetékající vajgly od včerejška, kávová
sedlina v otřískaných hrnkách, kyselý dech, vlhké hadry a čpavý smrad moči, který nedokázala nikdy překrýt žádná
dezinfekce. O stísněné místnosti se dělili policisté s provinilci. Leilu vždycky fascinovalo, že poldové a kriminálníci
trousí šupinky odumřelé kůže na tutéž podlahu, kde je bez zaujatosti a bez nadržování hltají titíž roztoči žijící v prachu.
Protiklady, které jsou pro lidské oči neviditelné, se mísily způsoby nanejvýš nečekanými.
Předpokládala, že jakmile ji úřady identifikují, zpraví o tom její rodinu. Její rodiče žili v historickém městě
Van – půl druhého tisíce kilometru odsud. Ale vzhledem k tomu, že ji už dávno zavrhli, neočekávala, že by si sem přijeli
vyzvednout její mrtvolu.
Uvrhla jsi na nás hanbu. Všichni nás za našimi zády pomlouvají.
Takže policie bude nucena zajet za jejími přáteli. Je jich pět: Sinan Sabotáž, Nostalgie Nalan, Džamíla, Zajnab122
a Hollywood Humeyra.
Tequila Leila nepochybovala, že její přátelé přichvátají co nejrychleji. Už je skoro viděla, jak se za ní ženou
spěšnými, a přece váhavými kroky, oči vytřeštěné šokem a smutkem, jenž se teprve rodí, syrovým žalem, který zatím nevstřebali
– ještě ne. Bylo jí hrozně, když si představila, že kvůli ní budou muset podstoupit muka tak bolestná. Ale na druhou stranu
se jí ulevilo při pomyšlení, že jí uspořádají fantastický pohřeb. Kafr a kadidlo. Hudba a květiny – především růže. Planoucí
rudé, ostře žluté, vínově červené… Klasické, nadčasové, nezničitelné. Tulipány jsou příliš majestátní, narcisy příliš křehké a
z lilií se jí chtělo vždycky kýchat, zato růže nemají chybu – jsou směsicí smyslného půvabu a ostrých trnů.
Pomaloučku svítalo. Nad obzor od východu k západu vylézaly proužky barev: broskvové bellini, oranžové martini,
jahodová margarita, mražené negroni. Během několika vteřin se v Leilině blízkosti rozlehlo nesynchronizované volání
k modlitbě z okolních mešit. Kdesi v dálce si vší silou zívl Bospor, který se probouzel z tyrkysového
spánku. Rybářský člun mířil zpátky do přístavu a jeho motor vykašlával kouř. K nábřeží se malátně valila těžká vlna. Tuto
oblast kdysi krášlily olivové háje a fíkové sady, které do jednoho padly za oběť buldozerům, aby udělaly prostor dalším budovám
a parkovištím. Kdesi v polotmě štěkal pes, spíš z pocitu povinnosti než vzrušeně. Poblíž zacvrlikal směle a nahlas
nějaký pták a jiný mu zatrylkováním odpověděl, třebaže ne tak zvesela. Rozbřesk a jeho sbor. Leila už slyšela, jak po rozbité
silnici harcuje dodávka, která zapadá do jednoho výmolu po druhém. Zanedlouho budou z hukotu časně ranního provozu uši
zaléhat. Život na plné obrátky.
V dobách, kdy byla Tequila Leila ještě naživu, ji vždycky poněkud udivovali, či dokonce vyváděli z míry lidé,
kteří nacházeli uspokojení v tom, že posedle hloubali o konci světa. Jak je možné, že zdánlivě zdravou mysl můžou tak
sžírat všechny ty bláznivé scénáře, kde hrají hlavní roli asteroidy, ohnivé koule a komety, které zpustoší planetu? Pokud šlo
o ni, apokalypsa nebyla to nejhorší, co by se mohlo přihodit. Možnost, že civilizace bude v jediném okamžiku hromadně
zničena, ji neděsila ani z poloviny tak moc jako to, když si prostě uvědomila, že náš individuální skon nemá na řád věcí
vůbec žádný vliv a že život půjde dál úplně stejně, ať už s námi, nebo bez nás. Právě tohle je děsivé, říkala si vždycky.
Vánek změnil směr, takže nyní foukal přes fotbalové hřiště. Vzápětí je uviděla. Čtyři puberťáky. Mrchožrouty, kteří se časně
zrána vydávají prohrabávat odpadky. Dva z nich tlačili káru napěchovanou plastovými láhvemi a zmačkanými plechovkami.
V patách jim škobrtal další, kluk se shrbenými rameny, pod nímž podklesávala kolena, a nesl umouněný pytel s čímsi
hodně těžkým. Před nimi se frajersky nesl čtvrtý – zjevně jejich vůdce – a nadýmal kostnatý hrudník jako mladý kohoutek při
zápase. Postupovali směrem k Leile a přitom spolu žertovali.
Jděte ještě dál!
Zastavili se u kontejneru naproti přes ulici a začali se jím prohrabávat. Lahvičky od šamponu, kartony od džusu,
kelímky od jogurtu, krabičky od vajec… Každý poklad zachránili a položili k ostatním na kárku. Měli obratné, zkušené
pohyby. Jeden z kluků nalezl starý kožený klobouk. Se smíchem si ho nasadil a vykročil přehnaně povýšeným krokem, ruce
vražené do kapes – napodoboval nějakého gangstera, jehož musel vidět ve filmu. Vůdce mu klobouk bez meškání odebral a narazil
si ho na hlavu sám. Nikdo nic nenamítal. Poněvadž odpadky pečlivě probrali, mohli odejít. K Leilinu zděšení se patrně
chystali vyrazit opačným směrem.
Haló, já jsem tady!
Vůdce jako by zaslechl Leilino žadonění. Pomaloučku zdvihl bradu a zamžoural do vycházejícího slunce. V proměnlivém
světle obhlížel obzor a pohledem těkal sem a tam, až ji nakonec zahlédl. Obočí mu vystřelilo vzhůru a rty se maličko zachvěly.
Neutíkej, prosím tě…
Neutekl. Místo toho řekl ostatním cosi neslyšného, takže se teď na ni s týmž ohromeným výrazem zadívali i oni.
Uvědomila si, jak jsou mladí. Tihle kluci, co si hráli na chlapy, byli ještě děti, sotva jinoši.
Vůdce udělal pidikrůček. Pak další. Mířil jejím směrem jako myš, která se blíží k padančeti, plná obav a
neklidu, ale přitom cupitá odhodlaně a rychle. Když se dostal blíž a uviděl, v jakém stavu Leila je, obličej mu potemněl.
Neboj se.
Už byl vedle ní tak blízko, že rozeznávala žlutě flekaté bělmo jeho očí podlitých krví. Odhadovala, že fetuje
lepidlo, tenhle kluk sotva patnáctiletý, před kterým se Istanbul tvářil vstřícně a pohostinně, a když to chudák nejmíň čekal,
odhodil ho jako odrbanou hadrovou panenku.
Zavolej policii, synku. Zavolej policii, aby mohla informovat moje přátele.
Mrkl nalevo a napravo, aby se ujistil, že se nikdo nedívá, že nablízku nejsou žádné bezpečnostní kamery. Pak se
naklonil a sáhl po Leilině náhrdelníku – byl to zlatý medailonek s drobounkým smaragdem uprostřed. Náramně opatrně, jako by
měl strach, že mu přívěsek vybuchne v dlani, se ho dotkl a pod prstem ucítil uklidňující chlad kovu. Pak medailon otevřel.
Uvnitř byla fotka. Vytáhl ji a chvilku si ji prohlížel. Rozpoznal ženu, mladší verzi Leily, a muže se zelenýma očima, mírným
úsměvem a dlouhými vlasy, učesanými ve stylu jiné éry. Vypadali šťastně, zamilovaně.
Zezadu na fotce stálo: D/Alí a já… Jaro 1976.
Vůdce přívěsek uškubl a nacpal si svou prémii do kapsy. Jestli ostatní, kteří postávali tiše za ním, vzali na
vědomí, co udělal, rozhodli se to ignorovat. Snad byli mladí, ale už měli s tímhle městem dostatek zkušeností, aby věděli,
kdy se chovat chytře a kdy dělat blbce. Jen jediný z nich si troufl popojít o krok blíž a pouhým šeptem se zeptat: „Ona je…
je živá?“
„Nenech se vysmát!“ prohlásil vůdce. „Je
tuhá jako prkno.“
„Chudák ženská… Kdo to je?“
Vůdce naklonil hlavu na stranu a prohlížel si Leilu, jako by si jí všiml vůbec poprvé. Přejel ji očima od hlavy k patě a
po tváři se mu jako inkoust po listu papíru rozlil úsměv.
„Copak nevidíš, ty debile? Je to kurva.“
„Myslíš?“ otázal se druhý chlapec vážně. Byl příliš plachý, příliš nevinný, než aby to slovo zopakoval.
„To vím, ty pitomče.“ Vůdce se teď napůl obrátil k partě a nahlas, s důrazem pronesl: „Tohle bude ve
všech novinách. A na všech televizních kanálech! Budeme slavný! Až sem dorazí žurnalisti, necháte mluvit mě, jasný?“
V dálce zaburácel motor a auto se s řevem rozjelo směrem k dálnici; zatáčku zdolalo smykem. Do závanu
soli ve větru se přimísil pach výfukových plynů. Dokonce i v tuhle časnou ranní hodinu, kdy slunce sotva začínalo osahávat
minarety, střechy a nejhořejší větve Jidášových stromů, se tohle město hemžilo lidmi, kteří už teď šli někam pozdě.
<<< ZPĚT