NASHVILLE
2011
Věra Klásková
Karel Tampier
Ondřej Pour
 
Obsah:
Přes oceán
Do Nashvillu
Město 1
Město 2
Hall of Fame
Jedeme autem
Do palírny
Do vězení
Vlak a jídlo
Plantáž
Večerní Nashville
Ryman Auditorium
Koncert v RA
Opryland - showboat
Shotgun Red a W. Nelson
Koncert v GOO
Franklin
Neděle
Loretta Lynn
Casey Jones
Capitol
Holiči a muzea
Domů
MAPA   >>>>>
PŘES OCEÁN
V roce 1969 jsme zakládali s přítelem Pavlem Kozákem country skupinu Bobři a připravovali pro ni repertoár. Nashville ležel v Tennessee, USA. My jsme bydleli v Českých Budějovicích, ČSSR. A to bylo moc daleko :o). Kdybychom si chtěli naše idoly a vzory poslechnout naživo, museli bychom spáchat zločin nezákonného opuštění republiky. Naštěstí se alespoň dalo chytit rozhlasové vysílání pro americké vojáky v Německu: Radio Munich vysílalo z Mnichova záznamy koncertů nashvillské Grand Ole Opry. Pavel vlastnil magnetofon SONET DUO a pilně nahrával. Že bych někdy mohl v Ryman Auditoriu slyšet někoho z těch obdivovaných zpěváků živě, to mne ani v nejdivočejším snu nenapadlo. Ale čas plynul...
Naše cesta do Mekky country music začala na Štědrý den 2010, kdy se Ondrův dědeček vytasil s úžasným darem: poukazem na výlet do Nashville. Pak už jsem jenom visel na internetu, hledal a objednával. Ověřil jsem si, že dnes nepotřebujete žádnou cestovku; všecko od letenek po vstupenky se dá sehnat v tichém koutku vlastního bytu u šibalsky pomrkávající obrazovky. A tak jsme se ocitli 8. května na ruzyňském letišti a nervózně čekali na svůj první let za oceán. Ondra měl resty v chemii, takže se cestou věnoval studiu, my jsme rychle zjistili, že pivo a víno je u společnosti DELTA zdarma a panák skotské stojí §7,- a lze platit kartou. Na Kennedyho letišti v New Yorku jsme s velkými obavami přistoupili k přepážce imigračního úředníka (všichni protřelí cestovatelé totiž varují před neústupnou komisností těchto amerických Kerberů); místo očekávaného zapšklého Yankeeho tam však seděla velká uniformovaná Ella Fitzgerald v mladším vydání a omlouvala se, že se nám hned nevěnovala, protože se musela napít, neboť už dlouho mluví a vyschlo jí. A co prý v USA pohledáváme. Věra pravila: jedeme za muzikou, já zpěvačka, syn good guitar player. Komisařka ukázala na mě: A co on? Věra: manažer! A imigrační úřednice řvala smíchy a vesele razítkovala. S imigračními úředníky se prý nesmí žertovat. Asi se s nimi nesmí žertovat blbě. V New Yorku nás čekal problém: let do Nashvillu startoval z letiště LaGuardia, takže jsme se tam museli nějak dopravit. Volili jsme taxi. Čekal nás první příjemný šok: žádné shánění a smlouvání. Čiperně poskakující dispečerka nás postavila do fronty čekajících lidí, vedle stála fronta taxíků. Kdo dřív přišel, dříve jel, auta popojížděla jedno po druhém. My jsme museli trochu počkat (asi třicet vteřin) na větší auto, protože jsme byli tři. V NY totiž nesmí pasažér sedět vedle řidiče, ale pouze vzadu za přepážkou. Asi tam občas někdo toho taxikáře přece jenom vraždí. Dostali jsme papír, že nám bylo přiděleno to a to taxi; ten se mohl použít jako reklamační list. Všechno šlo obrovskou rychlostí, během dvaceti minut jsme byli v cíli. To vše za §35,- včetně zpropitného. Ó, s jakým dojetím jsme vzpomínali na dobrodružnou romantiku pražské taxislužby! Mimochodem, stejný systém měli i v Nashvillu: tam je navíc stanovena pevná cena za cestu z letiště do centra města §20,-. To jsme ještě netušili, co nás v oboru dopravy v USA čeká...
8. května
PRAHA

NEW YORK





Text a foto:
    Karel Tampier

Zpět na stránky: