NASHVILLE
2011
Věra Klásková
Karel Tampier
Ondřej Pour
 
Obsah:
Přes oceán
Do Nashvillu
Město 1
Město 2
Hall of Fame
Jedeme autem
Do palírny
Do vězení
Vlak a jídlo
Plantáž
Večerní Nashville
Ryman Auditorium
Koncert v RA
Opryland - showboat
Shotgun Red a W. Nelson
Koncert v GOO
Franklin
Neděle
Loretta Lynn
Casey Jones
Capitol
Holiči a muzea
Domů
MAPA   >>>>>
A JEŠTĚ SI PROHLÍŽÍME NASHVILLE
Nashville je všude hrdě označován jako Město hudby. A vskutku: country music zní i na ulicích. Odpočíváme na lavičce a z černé bedny na rohu se line muzika. Bedna má i další uplatnění: Je na ní policejní hlásič, takže v případě přepadení můžete za hudebního doprovodu přivolat pomoc. Když jsme později chodili po parku v Oprylandu, také se tam pořád něco odněkud ozývalo. Pak jsme zjistili, že tam mají reproduktory v umělých kamenech na trávníku! Během procházek po městě jsme také objevili budovu Schermerhorn Symphony Center, ve které občané nashvillští dokazují, že mají rádi hudbu všeho druhu. Před koncertní síní stojí pozlacená Múza (viz foto vpravo) na soklu s vysvětlujícím nápisem. A copak je toto? Nu, přeci stojánky na kola!

Sedíme, pozorujeme ptáčky na stromech a vzpomínáme na komické příhody z prvního dne. Bez auta se tu lze těžko obejít. Během naší procházky jsme si chtěli koupit něco k pití u McDonalda. Ve dveřích nás zarazil komisní chlápek a něco energicky říkal. Když jsme se prodrali houštinami jeho úžasné tenessíjštiny, pochopili jsme, že do toho arciluxusního mekáče smějí jenom lidé, kteří přijedou autem! Věra musela chlapa ukecat, on nakonec pochopil, že nejsme žebráci a podmínečně nás vpustil, řka: It’s crazy world... Pak nám došlo, že hlavní chybu jsme asi neudělali jdouce pěšky; my jsme měli batoh, symbol vandráckého levičáctví! Nadále jsme po Nashvillu chodili vždy bez batohu, plán města v ruce, nakoupené tretky v reklamních igelitkách. Od toho okamžiku nás všichni považovali za vážené německé turisty. Nevymlouvali jsme jim to, protože naši hokejisté právě vyklepli národní mančaft USA na mistrovství světa 4:0. Jméno Jágr (pardon, tady Džegr) by je mohlo rozlítostnit. Další legraci jsme zažili v obchodu u benzinové pumpy. Koupil jsem si pivo v piksle. Kasírka se na mne přísně podívala: „Your identity card, please!“ Chvíli jsem čuměl, pokladní žádost opakovala. Dal jsem jí pas, ona si z něj cosi opsala do počítače (asi datum narození?) a tvářila se velmi komisně. Udělal jsem ze sebe dítě a škemral u Věry: „Mamí, mamí, kup mi pivíčko!” Teprve v tom momentu se paní za kasou začala řehtat. Ano, v Tennessee zuří částečná prohibice, takže kdokoli kupuje v běžném obchodě jakýkoli alkohol, musí ukázat průkaz. A je úplně jedno, zda se jedná o mladíčka nebo starce nad hrobem. Později nám došlo, že to je vlastně velmi chytré: u nás je zákaz prodeje alkoholu mladistvým, u nich také. Ale u nás to kontroluje jenom někdo někdy někde. Tam musí prodavač kontrolovat každého, takže se při inspekci nemůže vymlouvat, že zákazník vypadal starší a také nemůže šikanovat dvaadvacetiletého, když mu zrovna není sympatický. To jsme netušili, že s alkoholem bude ještě sranda. K večeři byly v hotelu na švédském stole i dva druhy piva, bílé a červené víno, vše zdarma v neomezeném množství. Parta vojenských vysloužilců si nosila lahve bostonského ležáku ke stolu v trsech.
9. května
NASHVILLE



Text a foto:
    Karel Tampier

Zpět na stránky: