NASHVILLE
2011
Věra Klásková
Karel Tampier
Ondřej Pour
 
Obsah:
Přes oceán
Do Nashvillu
Město 1
Město 2
Hall of Fame
Jedeme autem
Do palírny
Do vězení
Vlak a jídlo
Plantáž
Večerní Nashville
Ryman Auditorium
Koncert v RA
Opryland - showboat
Shotgun Red a W. Nelson
Koncert v GOO
Franklin
Neděle
Loretta Lynn
Casey Jones
Capitol
Holiči a muzea
Domů
MAPA   >>>>>
HOLIČI A MUZEA
Budovu „Společnosti harmonie holičské oficíny“ jsme objevili už při předchozích procházkách, ale tentokrát měli otevřeno! Dům je sídlem spolku, který založil Owen C. Cash v roce 1938, v roce 2007 měla už přes třicet tisíc členů v USA a Kanadě. Ti pánové (ano, pouze pánové!) se zabývají čtyřhlasým zpěvem bez doprovodu. Od roku 2007 je hlavní sídlo spolku v Nashvillu. Původně se jmenovali krásně: Society for the Preservation and Encouragement of Barber Shop Quartet Singing in America, Inc. (SPEBSQSA). Pokud nejste jazzovým hudebníkem, patrně se divíte, co má hudba a zpěv společného s holičským krámem. Inu, v dobách, kdy se pánové šmahem chodili nechat holit k holiči, měli čekající zákazníci v Americe takovou oblíbenou zábavu: zpívali si. A protože to byli často původně Angličané, Irové, Taliáni a černoši, uměli zpívat kliďánko čtyřhlasně (pokud tam byli aspoň čtyři, že). Tak se pojem barbershop harmony stal označením čtyřhlasého mužského zpěvu, ale také názvem jednoho z harmonických postupů v jazzu. Pokud jste muzikanti, zkuste si zahrát C-E7-A7-D9-G7/6-C a zpívejte si k tomu pořád tón e. A máte to. Vzniklo to tak, že si u holiče sundali ze zdi kytaru nebo banjo, naladili struny do akordu a pak to mačkali prostě jedním dvěma prsty v patřičných polohách a ono to hezky znělo. Uvnitř spolkového domu je prodejna. Mají tu vystaveny dvě krásné staré holičské židle a prodávají různé pomůcky pro zpěváky: noty, příručky, ladičky a také sprej na hlasivky „Entertainerovo tajemství“ (vpravo). Pro představu, co to je za spolek, ti Oficínští harmonizátoři, pusťte si toto video. A takhle, přátelé, vypadá prodejna hudebních nástrojů na nashvillské Broadwayi. Nemohl jsem nevzpomenout, jak jsme si v sedmdesátých letech opatřovali kytary, banjo, mandolinu a foukací harmoniky. No a teď jsme stáli v té šílené prodejně a Věra pravila: Podíváme se, jestli a za kolik tu mají struny elixíry. Měli, a skoro za polovinu. Pak si ještě vyzkoušela kapodastr a koupila dva. Ještě jsme shlédli zvláštní banja, řadu ukulelí a nástroj, který vypadal skoro jako dobro, ale nějak mu chyběly ty ozvučné záležitosti pod strunami. Uspokojeni jsme pak odkráčeli strávit zbylý čas do muzeí.
Zvládli jsme dvě. Napřed jsme vtrhli do vojenského, kde je k vidění celá válečná historie USA, včetně vybavení amerického vojáka za druhé světové války a jako zvláštní bonus jaderná bomba, kterou hodili na Hirošimu. Věře se u ní nestálo dobře, i když věděla, že je to jen maketa. Nic hezkého. Pod Capitolem je moderní budova Centra umění a Státního muzea. Tamější expozice jsou trochu veselejší. Jak vidíte, zrovna odtud místní televize cosi přenášela. Mimochodem, ten přenosový vůz jsme na ulicích Nashvillu viděli několikrát, v jejich televizi jsou přímé vstupy časté. Viděli jsme řadu pěkných věcí, tady je jenom malá ukázka: replika vozu, ve kterém táhli osadníci na Západ, model vojenského tábora z občanské války, požární stříkačka, soustruhy na dřevo a na kov, na kliku a šlapací. A historický divadelní portál.
Uff, už dost! Rádi jsme šli do hotelu strávit poslední noc v Americe. Ale člověk míní, pánbu (nebo příroda, jak chcete) mění.
17. května
NASHVILLE



Text a foto:
    Karel Tampier

Zpět na stránky: