NASHVILLE
2011
Věra Klásková
Karel Tampier
Ondřej Pour
 
Obsah:
Přes oceán
Do Nashvillu
Město 1
Město 2
Hall of Fame
Jedeme autem
Do palírny
Do vězení
Vlak a jídlo
Plantáž
Večerní Nashville
Ryman Auditorium
Koncert v RA
Opryland - showboat
Shotgun Red a W. Nelson
Koncert v GOO
Franklin
Neděle
Loretta Lynn
Casey Jones
Capitol
Holiči a muzea
Domů
MAPA   >>>>>
DOMŮ
Odjezd začal dobře. Ráno jsme nalezli před prahem pokoje účet, který přesně odpovídal tomu, co jsme si dopřávali. Věra se vesele rozloučila se sympatickou recepční. Ondra už překonal klimatizační chorobu a spokojeně čekal v hale na objednaný taxík. Pořád vše OK. Taxík přijel přesně. V Nashvillu může sedět zákazník vedle řidiče, tady se asi nevraždí taxikáři tak často jako v NY. Takže si Věra, už adaptovaná na tennessíjský dialekt, ještě hezky poklábosila s řidičem. Na letišti také pohoda, Shoe Shine Boy čistil boty nějakému byznysmenovi, letadlo přistavili. Odlet podle letového řádu. Nad mraky to vypadalo celkem dobře, ale pak se začaly rozsvěcet příkazy k připoutání a chvílemi to všelijak drncalo. Letušky hýřily úsměvy. Pak začal pilot cosi opakovaně hlásit. Pochytil jsem jen slovo DETROIT. Nedávalo mi to nějak žádný smysl, ale vzápětí jsme tam přistáli. Nový York nepřijímal. Bouřka. Uff! Vystáli jsme frontu u nějaké přepážky, kde se nás zeptali, zda chceme čekat, až se uvolní nějaké místo v nějakém letadle do Evropy, nebo zda chceme letět všichni najednou zítra odpoledne do Amsterodamu. Chtěli jsme do Amsterodamu. Dostali jsme poukázky na jídlo, odvezli nás do hotýlku poblíž letiště a teprve potom jsme prožili poslední noc v Americe. Kufry jsme měli bůhvíkde, rezervní prádlo v nich. Zubní kartáček na jedno použití jsem vyžebral v recepci.
Druhý den po obědě nás dopravili zpátky na letiště. Až teď jsme si vychutnali jeho obrovitost. Toto je jedna půlka odletové haly. Toto druhá. Aby se přesuny daly stihnout v rozumné době, jsou tam pohyblivé chodníky a navíc tramvaj v prvním patře. Uprostřed je vodotrysk, který chvílemi tryská, chvílemi netryská. Plánek letiště jsem si vyfotil, fascinoval mne zejména spojovací tunel mezi terminály A a B, C. To jsem ještě netušil, jaké běhání po nekonečných chodbách nás čeká v Amsterodamu... A my jsme zi zpívali: I want to go home, I want to go home! Jojo, Detroit City... Bobby Bare to zpíval moc hezky, ale naše interpretace byla procítěnější, neb se opírala o osobní zážitek. Toulali jsme se halou a doufali, že nakládají naše kufry. Dali jsme si ještě panáka, užasli nad záchodky pro hygienickou očistu celých rodin a nakonec šťastně vlezli do airbusu. Dokonce jsme seděli všichni vedle sebe. Airbus je stroj mocný, skvěle vybavený, takže jsem na svém displeji kontroloval, zda pilot letí správným způsobem. Letí, jsme nad Kanadou. Letí jedenáct kilometrů vysoko, proti smyslu rotace zemské, přes oceán. Noc trvala tři hodiny. Neusnuli jsme. Minuli jsme Dublin, hurá! V Amsterodamu jsme měli na přestup pouhou hodinu. Přesun tryskem do letadla společnosti KLM, kde nás uvítal úžasný gay-letuch. Za hodinu jsme byli v Praze, téměř bez sebe. Kufry nikde. Ruzyňské letitě ovšem překvapilo. Krásná a inteligentní slečna mrknuvši do počítače pravila: „Vaše zavazadla během hodiny přiletí letadlem z New Yorku. Nečekejte na ně, my vám je přivezeme do České Lípy.“ Neuvěřitelné, opravdu je večer přivezli! Věru ještě čekalo řízení auta, sice vlastního, ale po českých silnicích, kde každý kašle na speed limit. To byl nejnebezpečnější úsek celé naší cesty.
18. až 20. května

NASHVILLE
DETROIT
AMSTERODAM
PRAHA



Text a foto:
    Karel Tampier

Zpět na stránky: