Paní Květu Flíčkovou jsem potkala, když mi bylo devět. Učila angličtinu a měla vzácný dar: dokázala inspirovat, povznést, rozveselit. Vzbudila ve mně zalíbení v té prapodivné cizí řeči, jejíž znalost mě dokonce živí.
A přitom se mnou jednala jako se sobě rovnou.
Dodnes mi z paměti nezmizela vzpomínka na to, jak jsem se jednou vykašlala na domácí přípravu, takže když paní profesorka přiharcovala z Liberce na výuku (stálo jí za to dojíždět za mnou až do České Lípy a já se po letech marně dohaduji proč, poněvadž jsem musela být spratek strašlivý, zpupný a odmlouvačný), byla jsem zkrátka trapná. Po několika minutách zavřela učebnici, klidně se na mne podívala a řekla: „Věruško, tohle tě není hodno.“ Radš facku!
Kdykoli jsem v životě měla chuť něco ošidit, vybavila jsem si ten hlas a přidala plyn. Krátké návštěvy u ní mi vnukaly naději, že má smysl žít v rovnováze: v rovnováze rozumové, emocionální, duševní i hmotné. Vracívala jsem se domů osvěžená a radovala jsem se ze setkání s milou přítelkyní.

Ta přítelkyně mi na tomhle světě bude chybět, protože v červenci 2007 ve svých 86 letech pokojně odešla.