Tenhle starý pán s brýlemi a bříškem, který se blahobytně kolébal po chodbách českolipského gymnázia, byl jedním z těch, kdo mě učili pracovat a myslet. Coby student odvlečený z pražských kolejí rovnou do koncentračního tábora strávil pár nejlepších let života v děsivých podmínkách, ale kupodivu jsem neměla pocit, že by ty roky považoval za zmarněné: naučil se tam několika jazykům, vypěstoval si paměť, sebekázeň a životaschopnost.

A to vše dokázal zúročit tak, že nám puberťákům i ve svých sedmdesáti imponoval.

Dva roky mě učil latině, tedy i celému systému jazykového myšlení, a kromě toho mě na svém semináři věnovaném české gramatice celkem nemilosrdně připravoval na přijímačky na univerzitu. A nejenže mě připravoval - on mě i připravil. Z toho, co jsem si pod vedení páně Karáskovým nadšeně (to bych zdůraznila) vecpala do hlavy, jsem žila poměrně dlouho.

Poděkovat jsem mu už nestihla, protože zemřel pár měsíců před mou promocí.
Člověku to holt někdy dochází pozdě.