K Lence patří tři děti, manžel exot, několikero koní, psů, ovcí a kamarádů nespočet. Historky ze Svoru v Lužických horách, kde tahle kumpanie bydlí, by vydaly na celou knihu. Lenka mi vždycky nadává, že její nejlepší příhody vykecám, takže ona už pak nemá své bližní čím překvapit.
Tak jen jednu - a pro jistotu budu citovat:
"Onehdá jsem byla vyžínat paseky u Rousínova, tam směrem k hranicím. Dalo se do deště, ochladilo se - no fakt hnus.

Šla jsem radši na silnici a v zoufalství začala stopovat. Stojím tam jako zmoklá slepice, umazaná, ve starejch džínách, na makovici šátek, v ruce srp. A do pěti minut mi zastaví bavorák. Otevře tlustej Germán a s ulepeným úsměvem se ptá: ´Wieviel?´ A já jsem si spočítala, že do Svoru to máme pět kiláků, tak povídám: ’Fünf!’ Začal něco blekotat a mně v tu chvíli došlo, že se ptal na něco jinýho. Tak jsem ho odmávla jak paní kněžna opilýho vozku. Ale řeknu ti, to tedy musela bejt hodně silná touha! Anebo byl fixovanej na srpy…"