Po příjezdu do Melku nás na náměstí čekalo překvapení. Vyrovnané jednotky černých baretů, střežené přešlapujícími poddůstojníky.







Dokonce i sem tam nějaká dáma v uniformě! Řečnící kněz, nezbytní novináři.





Vojáci byli na náměstí asi už delší dobu. Tu saniťáci odváděli omdlelého, tu dalšího.







Bokem stáli papaláši s prapory vojenskými a městskými.





Zařadili jsme se mezi zevlouny a snažili se pochopit situaci.






Z projevu pana generála a následného vystoupení pana starosty jsem zachytil, že se oslavují hrdinské skutky zdejšího Ženijního praporu číslo 3, téhož, kterému jsme ráno omylem vstoupili do výcvikového areálu.




Batalion má i své webové stránky, na kterých si lze počíst o jeho historii. V první světové válce prý kromě pionýrských skutků byli i pionýry v prolité krvi. A akce, na kterou jsme na náměstí v Melku zírali? Součást oslav stoleté existence této vojenské jednotky. Museli mít minulost velmi pestrou: od císaře pána přes republiku a Hitlera až do EU!


Všechno hlídala netečná vojenská policie spolu s černobaretovými (a dokonce i s úplně černými) pořadateli a shlížel na to svatý Jan Nepomucký.







Slunce se klonilo k západu a v jeho paprscích se leskly trumpetky malé i větší.



Dechovou kapelu dolnorakouské armády dirigoval důstojník, který by mohl být bratrem našeho pana poslance a exministra Kalouska.



Celé nám to připadalo komické. Přistihli jsme „omdlelé“ vojáky, jak se za rohem po zázračném uzdravení vesele bavili se saniťáky. Ale pak jsme jim začali trochu závidět: nestydí se za své tradice a vidí je realističtěji než my. To, že jejich kasárna za druhé světové války sloužila jako pobočka koncentráku v Mauthausenu, vidí jako nejčernější kapitolu své historie. Ale nezatajují to.



A pokud jste muzikanti, podívejte se na videu, jak ta dechovka pěkně rakousky hrála! Byl to krásný podvečer...