Po zisku PORTY začalo být leccos nějak šejdrem. Hned osmého ledna hráli Bobři v Malostranské besedě beze mne. Šestého se mi totiž narodila třetí dcera, osmého byly ještě s matkou Jitkou v porodnici - a já musel pečovat o ty dvě starší. Exkluzivní pražské publikum takzvaného "salónu" ovšem přišlo především na projev Josefa "Kobry" Kučery, výstavu humorných kreseb a vystoupení Originálního pražského synkopického orchestru ve druhé půlce programu. O bobří legrácky, country a bluegrass zájem neměli.
Koncem ledna už jsem byl v provozushopném stavu, takže jsme mohli něco nahrát v rádiu. Také se ovšem nejednalo o humor:

O Bobry začal být větší zájem: bohužel to znamenalo i nutnost hrát v podivných komponovaných programech.

Tahle fotka pochází ze soutěže pro učně Řemeslo má zlaté dno. To bylo v únoru, hned následoval program Večery uprostřed týdne na velkém sále Domu kultury a vzápětí veřejná nahrávka v českobudějovickém rozhlase, společně se známou dechovkou Budvarka. Publikum tvořili odpočívající pracující z národního podniku Agrostroj Počátky. Vesměs běs, ale naším zřizovatelem byl Dům kultury ROH, takže vše pro odbory, hurá!

Při další nahrávací frekvenci na humor došlo. Tuto píseň dokonce použil olomoucký dopravní podnik k propagaci:

A přibyl další kousek do sportovní kolekce:

Obě písně jsme vzápětí 21. dubna natočili na Kavčích horách pro Televizní klub mladých.

Také se k nám více hlásili činovníci štábu PORTY. Po dalším bobřím vítězství v krajském kole skončila jejich delegace v bytě Romana Procházky u rumu a obložených chlebíčků.

Nevím, co nám ukazoval Michal Jupp Konečný; co kouřili Ivan Doležal a Jarda Studený, to si nepamatuji.

Kompenzovali jsme si ty oficiality vlastním recesistickým blbnutím. Druhé symposion VSVSPHS se konalo v malém hotýlku v Přední Výtoni.

To je na pravém břehu lipenského jezera; tehdy se tam dalo projet jen se souhlasem Pohraniční stráže a po přísných kontrolách. Vedoucím onoho objektu byl ovšem bývalý kuchař z restaurace na Kleti a přítel Michala Tučného, takže naše taškařice měly patřičné krytí a patrně také patřičný dozor. Přesto jsem užasl, když několika kontrolami projela zcela bez problému maskovaná (!) delegace z Mariánských Lázní a rozdávala prapodivné vizitky.

Wendy měl i nalepené masarykovské vousy; tady se zdraví s Bohoušem Sýkorou, ten má vousy vlastní.

Ujal jsem se řízení schůze, která měla vysokou úroveň.

Došlo i na hudební produkci.

Vše proběhlo bez následků, jediný Wendy měl problémy, když později napsal o VSVSPHS do nějakého západočeského tisku. Tamější orgánové neměli pro recesi pochopení.

10. května kapela nahrála dva kousky bez kapelníka, byltě sklácen chřipkou.

25. května, tradiční akce. V pátek nejprve pouliční produkce za zadním vchodem do divadla, které už je dávno zbořené,

večer pak recitál v klubu Akryl,

samozřejmě plný humoru.

V sobotu závěr koncertu. Byli jsme za hvězdy.

4. června další nahrávání, šlo to dobře. Spodek ke trampskému tangu Už větry tichnou, jedna celá píseň, ze které později jihočeská redakce Československé televize natočila klip - pardón! - televizní písničku. A dvě instrumentálky:

20. června jsme hráli v českobudějovické Biskupské zahradě. Šugi během klanění po jedné skladbě ustoupil o krok, zakopl, provedl krátký balet, upustil kytaru a upadl na ni. Neuvěřitelně efektní číslo! Přítomní diváci/kamarádi během krátké pauzy sehnali náhradní nástroj. Podivné příhody se tehdy nějak mmnožily.
23. června jsme participovali na pořadu Písničky lesů, vod a strání na brněnském velodromu s dalšími špičkovými kapelami. Jarda Svoboda tvrdil, že ztratil hlas a nevydá ani tón. Vyhnal jsem ho brutálně podzemním tunelem na scénu - a on zpíval krásně jako vždy předtím.
28. června nám v Malostranské besedě patřila druhá půlka koncertu k oslavám dovršení poloviny roku 1979.
29. června se natáčel Televizní klub mladých z Jižních Čech. Samozřejmě v Praze na Kavkách. Čtyři kousky na plejbek a jedna instrumentálka použita jako podkres pod titulky.

Červenec, PORTA Olomouc. Čekáme u sportovní haly, radostně zdravíme kamarády (už jsme populární),

vedeme zasvěcené hovory.

Následně se nějakou dobu třeseme trémou v šatně.

Na jevišti pak Lojza Postl zapěje dojemný song Svíčková pro Vás.

Pak diváci užasnou nad složitou instrumentálkou Dancing With Ma Baby

a Jarda Svoboda je dorazí písní Zuby.

Je skoro půlnoc, hurá na sejšn!

Další den pak samostatný recitál v Parku kultury a oddechu, obvyklé srandičky.

V neděli tzv. Dvorana v natřískané hale.

Dostali jsme druhou PORTU, odložil jsem ji na podium a Jarda naposledy postrašil olomoucké publikum zubařem.

Pražský Klub mladé tvorby (před normalizací Folk a country klub) měl ve Žďáru u Kamenice nad Lipou chalupu, kde počátkem srpna vždy pořádal Jupp oslavy svých narozenin pod krycím názvem LAMPIONÁDA. Coby dvojnásobní držitelé PORTY jsme byli pozváni.

Bylo tam veselo, družili jsme se s oslavencem.

Někteří účastníci byli časem roztomilí.

Došlo i na tanec,

lezení na štafle

a nezbytné důležité nekonečné diskuse.

9. srpna jsme už zase pracovali ve studiu. Dokončili jsme složité nahrávání jednoho z našich hlavních hitů:

A přidali instrumentálku z repertoáru židovského banjisty Yellina:

Září: povinná účast na výstavě Země živitelka, koncert pro bulharskou mládež v rámci Týdne družby a pak jako hosté na slovenském festivalu Oravské synkopy v Istebném.

Kulturák odborů národního podniku Oravské ferozliatinárske závody hostil sbírku slovenských hudebních celebrit včetně Karola Duchoně, jenž tenkrát asi ještě netušil, že se propíjí ke smrtelné cirrhóze. Pila se borovička v množství větším než malém.

V předvečer sokolovského Dostavníku se konal v aule marianskolázeňské školy koncert, kde jsem poprvé účinkoval ve dvou hudebních tělesech.

Nová recesistická kapela tam měla úspěšnou premiéru po jediné (!) zkoušce. Nejmenovala se tehdy ještě Zřídlo, nýbrž Experimentální sekce vývojové skupiny Volného sdružení vzájemně se podporujících skladatelů, zkráceně ESVSVSVSPHS. Její historii najdete ZDE.

Dostavník proběhl jako vždy úspěšně, Jarda opět zářil.

I závěrečná Rosa na kolejích se obešla bez úrazu. Ten dav lidí totiž vždycky stál na tenkých pohupujících se prknech, která zakrývala orchestřiště.

23. října následovala slavná přehlídka vítězů PORTY v pražské Lucerně,

vzápětí další frekvence v budějovickém rádiu se zajímavými výsledky:

A 8. listopadu se vydařilo společné nahrávání s Minnesengry, ze kterého jsme vytěžili nahrávku smutné písně od Pete Seegera.

17. listopadu: Velkolepý úspěch na dvou koncertech v Litvínově, i když kapela působí na fotkách poněkud zasmušile.

Vyžíval jsem se v komickém dirigování, upozorňování, dávání nástupů a blbnutí.

Nemohu se však s odstupem dlouhého času zbavit dojmu, že to kolegům vadilo.

Když jsem nešaškoval, tvářili se přirozeně,

nebo šaškovali sami podle svého.

I Lojza dokázal vyloudit jemný úsměv,

Jarda Krauz skoro také.

Ale úspěch jsme měli, všichni nám radostně tleskali.

26. listopadu jsme ještě nahráli dva kousky:

Během toho roku jsem cítil, že hrajeme pořád hůř — a přitom nás všichni víc a víc chválili. Nevěděl jsem tehdy, že to je normální stav: většina lidí totiž poslouchá očima a řídí se tím, co si někde přečtou, co nějaká autorita pochválí, co jim vnutí média (nejlépe bulvární). Někdy tomu podléhají i jinak dobří muzikanti a slyší to, co CHTĚJÍ slyšet. Bohužel. Ušima poslouchá málokdo.