V roce 2003 mě Věra často navštěvovala. Kromě práce na jejím repertoáru a výletů jsme několikrát vzlétli s mými kamarády-piloty.

Oblíbili si nás, protože jsme se nebáli a interiéry letadel nikdy neznečistili.

Po úspěšném přistání měli vždy přichystáno občerstvení.

Nejvíce Věře fandili pánové Vavruška a Schober. Posledně jmenovaný měl věrnou psici, která na něj na letišti vždycky trpělivě čekala a radovala se, když přistál.

Vašek Schober je držitelem unikátního parašutistického absolutního světového rekordu ve skupinovém nočním seskoku na přesnost přistání z roku 1962, který už nemůže být překonán. Ledaže by se znovu začalo skákat na kulatých padácích.

Věra tehdy také oprášila svůj poněkud zanedbávaný řidičský průkaz a jednoho dne dorazila za mnou z České Lípy do Budějovic odvážně sama. Renault Twingo je úžasný vozík, větší zevnitř než zvenku. Počátkem května jsme pak spolu týden pobývali v Beskydech.

Tam jsme ovšem chodili hlavně pěšky.

20. května se Věra předvedla v pražské kavárně Samsa v obou svých profesích. Vydavatelství Eminent prezentovalo nového Saroyana; vydávalo postupně celé jeho dílo a Klásková to všecko překládala. Šéfnakladatel Jiří Kuchař vydal přesné instrukce,

Věra zazpívala,

Mgr. Šaginjan z Karlovy univerzity pohovořil o svém osobním setkání se Saroyanem při jeho návštěvě v Arménii

a Jiří Lábus přečetl ukázky z Věřina překladu.

Se mnou tenkrát do Prahy cestovala kamarádka Marie (ona blondýna vlevo), známá pod jménem Gita Gabrielli, kartářka a muzikantka.

V nočním rychlíku cestou domů mi ta dáma vyjasnila, co během večera při svých senzibilních schopnostech vypozorovala. Byl to asi další zlomový moment v mé spolupráci s Věrou. Ta se rozhodla, že bude nadále rozvíjet svou kariéru jak v překladatelství, tak ve zpěvu. A já jsem se rozhodl, že pro ni udělám vše, co bude v mých silách.

13. srpna se povedl pěkný koncert v budějovickém klášteře.

Uspořádali jej manželé Magda a Jarda Kutišovi. V dalších letech spolupráce s nimi vesele pokračovala.

A 14. prosince si ve sklepení hradu Lipý zpěvačka, nabalená jako pumpa, vyzkoušela, jak se hraje při 7° Celsia.

Zmrzlé publikum to ocenilo. Prostředí různých hradních sklepů, kaplí, kostelů a podobných interiérů Věře velice vyhovuje, i když je to někdy o zdraví.

12. března 2004 se konal první večer v pražském klubu Paměť. Byl to začátek další etapy.

Naši kamarádi z hlavního města přivedli své přátele, obnovili a navázali jsme potřebné kontakty.

Přišla i Pavla Kapitánová, spolužačka z Ježkovy konzervatoře.

Já jsem se pomalu ujímal manažerské funkce.

Následující cesta metrem k Petrovi Beneschovi (fotil nás, hostil nás) probíhala radostně.

Při dalším večeru v květnu jsme získali důkaz o účincích poctivé hudby na němou tvář.

Nebyla však úplně němá, pes se snažil Věře usilovně něco říct, ale neměl k tomu uzpůsobená mluvidla. Bohužel.

Římskokatolická farnost ve Dvoře Králové uspořádala ve dnech 19. a 20. června akci pod heslem: „Naše radost – vaší radostí“.

Konala se na náměstí TGM k výročí 250 let ustavení Mariánského sloupu. Kromě Věry tam vystupovala rodinná skupina zpěváků a hudebníků Koty z Legnice u Krakova a sbor Spiritual – Gospel Singers z Drážďan. Během příprav bylo krásně, avšak při samotném koncertu lilo jako z konve.

Obecenstvo bylo zalezlé pod přístřešky, ale Věra bojovala a řádové sestry v publiku se mohly utleskat.

Tam nám bylo dobře!

Víno bylo dobré, takže nám bylo dobře i v noci ve stanu,

ba i druhý den.

Přítomen byl i pan Ondřej Neff.

9. července si Věra vyzkoušela zpívání na soukromé akci. Paní spisovatelka Markéta Hejná, se kterou jsme se seznámili v klubu Paměť, vdávala dceru.

Svatba se konala v pražské Stromovce, samozřejmě mezi stromy. Zjistili jsme, že Věřin zpěv je účinný i pod širým nebem s nulovým dozvukem.

8. října jsme pokřtili v klubu Paměť druhé cédéčko, které obsahuje většinou irské písně, jak už jeho název inzeruje. Oblíbil jsem si nejvíce tuto:

Kousek refrénu mám v mobilu jako vyzváněcí signál, když mi Věra telefonuje :o)
Celý projekt najdete ZDE. Obsahuje i známý irský popěvek pouliční prodavačky slávek a mušlí Molly Malone:

Mezi gratulanty na křtu CD se objevil i jeden z našich špičkových jazzových pianistů Milan Dvořák. V dobách, kdy Věra studovala na Ježkově konzervatoři, býval jejím oblíbeným korepetitorem. Nejenže ji uměl citlivě doprovázet, ale dal jí i mnoho dobrých rad k vylepšení pěveckého výrazu. A já jsem byl moc rád, že ho osobně poznávám; v mládí jsem se zoufale snažil naučit jeho úpravy starých českých šlágrů.

14. května, Rostock. Čekáme na odplutí do Švédska. Věra tam má příbuzné, tak proč je trochu nevystrašit...
Byli jsme tam dva týdny, kompletní vzpomínky najdete ZDE. Bylo tam krásně.

Konečně možnost zazpívat na větší akci v hlavním sobotním programu! Jednoznačný úspěch přispěl k tomu, že český skotský dudák Václav Rout vyměkl a pozval Věru na hlavní scénu příštích Skotských her.

Trochu jej ovšem museli vyhecovat pánové (zleva) Tomáš Karger, Petr Opava a Jiří Wehle.

S Tomášem jsme pak prožili vášnivou noc. Chrápal příšerně.

Po nějaké době k naší radosti náhle vtrhla do místnosti jeho tehdejší partnerka a s výkřikem „Á, TADY JE!“ mu škubla hlavou podobným hmatem, jakým kat zkracuje utrpení věšeného odsouzence. Účinkovalo to, trochu jsme se vyspali a pěvkyně tak mohla druhý den bavit zbytky publika improvizovaným koncertem s Petrem Opavou a dalšími příchozími.

24. července se uskutečnil první koncert v ambitech poutního kostela v Římově. Atmosféra byla úžasná. Stále více se ukazovalo, že nejhezčí a nejpůsobivější koncerty jsou v různých historických prostorách. Staré irské balady tam znějí nejlépe. Hodně také záleží na pořadatelích. V Římově byla výborná „paní přes kulturu“ a velký zájem měl i tehdejší pan starosta. Nebyli jsme tam naposled.