Vyčítavý pohled Věry Kláskové při nahrávání projektu Wide, Wide Waters. Zase jsem nebyl střízlivý.

Po mimořádně střízlivé úvaze jsem raději strávil léto osobitým způsobem na zámku. Schwarzenbergové tam kdysi v letních měsících rádi pravidelně pobývali. Já jsem tam moc rád nebyl, nekonečné schůze klientů s terapeutickým týmem mne ničily.

Konaly se sice v krásném sále, ale jeho akustika byla zoufalá. Z pronášených proslovů jsem nerozuměl ničemu.

Nicméně díky týmu, kterému tam velel tento pán, jsem se během tří měsíců dostal do použitelného stavu. Všem závislákům velmi doporučuji! Kolem zámku se rozprostírá krásný park

s drobnými stavbami.

V něm jsem se naučil znovu chodit, v srpnu už jsem hůlku, do té doby nezbytnou, používal jenom jako lázeňský švihák, jak pravil jeden z terapeutů. Když nebyl zrovna nějaký poplach, rád jsem sedával na této lavičce:

5. září mě zeť Honza Kec odvezl domů do České Lípy, už šestnáctého jsem se radostně zúčastnil mejdanu ve vinárně.

Alkoholik po terapii prý už nesmí do smrti k chlastu ani přivonět, nesmí mít doma půllitr a štamprlata, nesmí používat Pitralon po holení, nesmí vstoupit do restaurace ani mezi regály s chlastem v supermarketu. Musí navštěvovat různé doléčovací spolky, srazy abstinentů atd., atd. Zvolil jsem vlastní cestu: nesmím se toho napít! Ani maloučko! Jinak se neomezuji, kromě několika konzultací s psycholožkou během prvního roku abstinence žádné speciální služby nevyužívám. K nepití je zapotřebí se rozhodnout a toto rozhodnutí stoprocentně dodržet. A malou poznámku si neodpustím: psychiatři, psychologové, item různí adiktologové nepotřebují abstinenty; živí je hlavně recidivující závisláci!

Byl jsem zpátky v České Lípě. Nebyl jsem už sice Věřiným MANAŽELEM, ale opět jsem se ujal role MANAŽERA.

Starý kostelík v Jáchymově mne viděl opět v roli asistenta, pomocníka a fotografa.

Během dalšího roku jsem si nechal vyměnit čočky v očích, neboť skrze šedý zákal se vidí blbě. Oční oddělení Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi také doporučuji! Dával jsem se postupně dohromady. S Věrou jsme se zajeli podívat na jazzový koncert do kavárny Píchlá nota v Doksech.

Setkaly se tam po delším čase spolužačky z konzervatoře.

Elena Sonenshine je jméno té dámy vpravo. Úžasný večer!

Vrátil jsem se do života. V Žandově jsme místním fanouškům pomohli s organizací Irského dne. Maskován za leprikóna jsem bavil rodiny s dětmi, u baru jsem si dával kolu

a bylo veselo.

Věra už na mě zase poťouchle koukala jako v dobách minulých.

Byl jsem opět zodpovědný a pilný.

Dokonce mi před okny zase zaparkovalo auto s televizním štábem.

Točili doma u Věry,

u mě, na hradě Lipý

a v Pizzerii Genovese. Výsledek můžete spatřit ZDE. V září se pak konala akce NA SHLEDANOU, LÉTO!, kde jsem se v míru potkal i s rudými bratry.

Svatého Patricka 2019 jsme oslavili v Chrudimi v hrobce. Mají tam moc šikovnou hrobku.

Všechno fungovalo normálně, zvláště vydařený byl koncert v kostelíku ve Vlčí Hoře.

Rok 2020 nezačal dobře. Pandemie záhadné „chřipečky“ COVID nejprve udeřila, pak trochu polevila, takže jsme stihli udělat hbitě devět koncertů. Poslední byl v postoloprtské knihovně: pořad o naší cestě do Nashvillu.

7. října nás ale choroba dostihla. Nejhůře Ondru, který náhle omdlel a po transportu záchrankou si tři dny poležel ve špitále, já jsem jen tak tak dolezl domů, kde jsem si naměřil 41°C, Věra měla trochu lehčí průběh. 12. října jsme jeli na test, byli jsme samozřejmě pozitivní, což bylo zjištění negativní; zdraví se vracelo pomalu.

Pandemie rozbourala řadu věcí, zrušila některé vztahy a zvyklosti. Návrat k předchozímu počtu vystoupení se nedařil. Vrátili jsme se do Budyně, ale všechno bylo jinak.

Program byl vymístěn z nádvoří na přilehlou louku a lilo jako z konve.
V srpnu jsme se podívali poprvé na FOLK-COUNTRY-BLUEGRASS festival ve Rtyni.

Postupně mi docházelo, že na takových akcích nejde v prvé řadě o hudbu, ale spíše o setkání podobně naladěných lidí při pivu. A cestování mě stále více unavovalo.

V roce 2022 dopadl letní výsadek do naší dříve oblíbené destinace také zvláštně. Věra zpívala na podivném dvorku, neboť v kostelních ambitech zuřila rekonstrukce.

Zajímavější bylo účinkování na Grabštejně v rámci prohlídek:

Na výstavě Mézlových děl v Jindřichově Hradci jsme ovšem nemohli chybět.

V roce 2023 jsem se na chvillku vrátil po delší době do studia. Míchali jsme dvě nahrávky, které tam Věra se svými peoply spáchala.

V a O velmi napjatě sledovali počínání mistra Zatloukala a mé maličkosti. Ale výsledek byl, myslím, přijatelný.

Ulevilo se nám.

Posléze jsem byl nápomocen i při natáčení klipů k oběma kouskům.

Výsledky najdete na YouTube ZDE

... a TADY

Dlouhým cestám jsem se už začal vyhýbat, ale občas potom závidím, jako třeba tady:

Rok 2024 byl hodně nepříjemný. Věra klásková měla stále větší zdravotní potíže, přetahovali se o ni stomatologové a ORL odborníci. Nakonec to vyřešil profesor Plzák v Motole úspěšným chirurgickým zákrokem. A tak už v srpnu mohli V&HP skotačit v novoborském parku.

V srpnu jsme rozsévali radost v Janských Lázních už po třiadvacáté, dokonce s vlastní zvukovou aparaturou.

V Hořicích nás víděli, jako vždy, rádi.

Adventní koncert doma v České Lípě byl velmi vydařený. Pánové Pour a Vokurka se stále více odvazují.

Staré letní kino v Novém Boru bylo svědkem dobročinného rojení.

V srpnu se po delší době Věra s Ondrou vrátili na hrad Kašperk. Počasí jim přálo, já jsem záviděl doma v Lípě.

Na další dobročinné akci, skoro minifestivalu, se kapely hbitě střídaly.

Na koncert do Havlíčkova Brodu jsme odjeli s Věrou sami dva. Zvukař byl velmi šikovný.

Doufám, že mě ještě další hudební požitky a zážitky čekají. V posledních měsících se stále víc kácí v našem lese.

Dopsáno zatím tady pocaď 29. září 2025.