Sobota 24. 8. 2013


Po pátečním odpočinku jedeme na trajekt. Okolo Newry, kde mají velmi vlastenecký viadukt, pak po britské silnici A1, která se záhy mění na irskou N1, a posléze na dálnici M1.



Kousek před Droghedou odbočujeme; chceme Ondrovi a Tomovi ukázat Monasterboice, který jsme s Věrou navšívili v předešlém roce.





Oba pánové šli obdivovat zdejší kříže, my jsme hlídali auto a varovali ostatní turisty před týpkem, jenž asi dával tipy zlodějům. Ten tam úřadoval i před rokem, kdy nám na další zastávce vykradli vůz z půjčovny. Dospěli jsme k názoru, že ta parta zlodějská asi spolupracuje s policií; chlapík se stále ometal po parkovišti a opakovaně telefonoval, stejně jako v předchozím roce. Chm.






A pak jsme jeli kolem Dublinu a dál po silnici okolo Sugar Loaf pořád na jih.





Chvíli jsme pronásledovali nádherné historické vozidlo a tady už čekáme ve frontě na trajekt.



Nalodili jsme se. Na hlavním schodišti nás vítala ryčná hudba.


Jen co jsem si odložil v kajutě, šel jsem na palubu sledovat startovní manévry. Čas odplutí se velmi přiblížil. Vtom opozdilec. Pak chvíli nic, tu další opozdilec.







Na závěr vycpali zbylé místo přepravníkem na kontejnery a dva chlápci odjeli traktorem odvázat příď trajektu.



A pak nastal smutný okamžik, odplouváme z Irska.


Provedl jsem namátkovou kontrolu záchranných člunů. Vše v pořádku, zásoby vody byly doplněny.



Na zadní palubě začala zuřit zábava pro děti.
Neděle 25. 8. 2013


V neděli dopoledne bylo krásně. Kolem majáku jsme se přiblížili k francouzským břehům.





Začalo vztyčování vlajek. Napřed šla z levého truhlíku firemní.





pak z pravého následovala francouzská.




Panovalo azurové počasí, pouze čoud z motorů idylu trochu kazil.





Pluli jsme kolem tankeru a malé plachetnice, když se náhle k lodi přiřítil člun, na něm lodivod. Ten dobrý muž se nalodil k nám a člun se odřítil směrem k vzdálenému čekajícímu tankeru. Asi jim tam vezl dalšího lodivoda.





Mezi námi a břehem křižovala krásná plachetnice. Pomalu jsme dopluli kolem pevnosti do přístavu.








Projeli jsme Francií, dokonce se nám podařilo nezabloudit v Paříži.
Château-Thierry, rodišti La Fontainově, jsme si chtěli nakoupit víno. Jak bláhové! Byla neděle, všecko zavřené! V obchodě u pumpy měli pouze šampus, ale zamčený ve vitríně, která se odemyká pouze mezi 22. a 6. hodinou!!! Tak jsme jenom obkroužili postavičky z rodákových bajek a vzali to fofrem přes Belgii do Lucemburska. Tam bude jistě lépe.







Pondělí 26. 8. 2013


Přespali jsme v oblíbeném hotelu Direndall. Ráno jsme z okna spatřili bratrský mikrobus: Při snídani jsme pak šokovali přítomné účastníky Cyklojazdy histórie Brusel - Zvolen pozdravem „Dobré ránko!“.





Oni zase šokovali nás: Jedou 2000 km během dvou týdnů, někteří už nebyli nejmladší. Zamávali jsme jim z okna, když se fotili před odjezdem.





Dojeli jsme si nakoupit do Mersche, kde oproti loňsku byla saň-kašna v provozu a na dveřích poštovního úřadu se objevil komický pošťáček.







Ještě jsem si pořádně vyfotil zdejší plastiku od Serge Weise: Ježíš vede své následovníky.







Silnice do Direndallu byla opět uzavřena, takže jsme muselik jet oklikou, ovšem hezkou. U hotelu nás radostně vítal místní psík. Už nás dobře znal.






Po obědě jsme se vydali skalnatým údolím řeky Sure na hrad Bourscheid.





Stojí sice 150 metrů nad řekou, ale dá se k němu pohodlně dojet autem. Má zachovalé opevnění a rekonstruovaný palác s malou expozicí.









Prohlíželi jsme si zajímavé detaily, starou kamennou dlažbu a zachovalé sklepy, toulali se po hradbách a nasávali romantickou atmosféru.











Protože jsem zlobil, byl jsem na nějaký čas vsazen do klády.



V horní části hradu se zachovalo několik kamenných prvků.





Shora jsou krásné výhledy na dolní části stavby a do údolí.







Bývalý starosta a předseda Spolku přátel hradu se zasloužil o to, že je to tam tak hezké. Ještě jsme se na to mocné hradisko podívali s kopce a přesunuli se do Diekirchu.









Tam šla Věra do města prozkoumat knihkupectví, pánové šli do muzea. Už venku jsme měli pocit, že jsme se ocitli v bitvě. Uvnitř je to ještě silnější. Ardeny 1944. Minimum cedulí, maximum figurín v akci: německý cyklista se dvěma pancéřovými pěstmi, ostřelovač, americký radista na sloupu.











Také jsou tam velkolepé výjevy. Tady třeba fasují Američané menáž na vesnickém dvorku a krmí čokoládou místní holčičku.







Tenhle chlapík zrovna šoupe granát do minometu a má k tomu v kapse příručku. A ženisté tu zapomněli dvojmužnou řetězovou pilu.







Hlavní sál je plný restaurovaných vozidel a zbraní.







Nejen letecké bomby nebo těžká děla, ale i kuriózity, jako byla tzv. vysokotlaká pumpa.





Němci kromě známých V1 a V2 vyvíjeli také zbraň V3, obrovské dělo, ve kterém se pomocí postupného odpalování náloží ze stran urychlil náboj až na rychlost, která umožnila daleký dostřel. Dvě taková menší zařízení vystřelila 183 projektilů z Německa až na město Lucemburk (wikipedie anglicky).






Toto vozítko jsem jako dítě vídával v českobudějovických ulicích, je to obojživelný volkswagen.





Autorům výstavy se podařilo vytvořit fascinující scény nejen z pomocných útvarů, např. radiovůz s vycpaným holoubkem, americkou polní dílnu, ale i velmi živé obrazy ze zápolí.





Tady jsou debužírující Němci ↑, tady ↓ zase prchají civilisté.





To, co jsme zatím viděli, bylo zajímavé, ba sem tam i komické. Ale tady mě smích přešel. Sbírka zdravotnického nádobíčka amerického i německého, saniťáci a doktoři v akci, koně, kteří čekají, až budou přivážet raněné a odvážet mrtvé.









Vytvořili tu i drastické scény. Občas jsem měl pocit, že se té bitvy účastním.



A tohle asi bylo nejsilnější...






Část expozice patří lucemburské armádě: od kníratého generála až po obyčejný mančaft.







Nechybí 1. světová válka ani současné mise. Velmi účinné!







A pak už jen jízda tunelem, po dálnici a krásnou alejí do hotelu.





Vlajka