Z Auxerre jsou to do Paříže po dálnici A60 dvě hodiny jízdy autem. Netrvalo tedy dlouho a spatřili jsme v dáli eiffelovku.





Měl jsem z Googlu perfektně připravené mapky dojezdu k hotelu a podařilo se mi navigovat správně až na obchvat kolem centra města, pak nastal problém. Silnice vedla v zářezu, takže nebylo vidět kde jsme. Věděl jsem, že se musí sjet do centra poté, co se projede tunelem. Projeli jsme něčím, co vypadalo jako tunel. Odbočili jsme. A ocitli jsme se na nábřeží Seiny, na Kennedyho bulváru proti Eiffelově věži!



Vytáhl jsem své plánky, smrtelně se opotil a navigoval. Jediným řešením byl přímý útok směr Triumfální oblouk po Avenue d'Iena. Pak už stačilo jenom obkroužit ten OBLOUK a trefit na čtvrtou odbočku, Av. Hoche. Tentokrát se smrtelně opotila Věra. Kolem toho náměstí se totiž jezdí asi v šesti proudech. Na dlažbě není nic vyznačeno. Všichni troubí a jedou nejkratším směrem k cíli. Zocelili jsme se v boji a pochopili jsme, jak to Francouzi dělají: koukají jenom dopředu a naprosto respektují všechny před sebou. Když mají pocit, že by mohli někoho ohrozit, troubí! V Čechách se většinou troubí, když se někomu chce vynadat. :o(





Jeli jsme přímo k cíli, troubili - a už jsme u hotelu!



Prý se tu může parkovat. Teoreticky ano, prakticky ne. Obkroužili jsme blok a objevili hned za rohem na Rue des Batignolles toto:



Šup pod zem a autíčko bylo v  teple a v bezpečí. Aby ne, za ty prachy!





Ubytovali jsme se a okamžitě vyrazili do víru velkoměsta. Po obědě v nedaleké restauraci (kupodivu ne dražší než v Burgundsku) jsme zjistili, že bydlíme hned vedle významných míst: kino Pathé, náměstí Clichy s obrovitou koulí a o kus dál známý mlýnek.







A Pigalle a secesní stanice metra a kuriózní benzínová pumpička přímo na bulváru.







A unavený občan před obrovskou soustavou obchodů s hudebními nástroji.






Protože jsme na Montmartru, nezbývá než vylézt na proslulý kopec. Pěkně kolem moderního kostela Saint-Jean-de-Montmartre, pak po schodech stále nahoru.





Už se těšíme na stánky pařížských umělců a úžasnou atmosféru, kterou známe z filmů. Všechno je jinak! Podivné lokály, davy turistů, desítky karikaturistů, kteří kreslí všichni stejně, pouhý kšeft.









Tak ještě kus do kopce ku chrámu!





Míjíme známý kabaret a už jsme tu. Bazilika Sacré Cœur. Zvláštní stavba z přelomu 19. a 20. stol. se zvonicí, kde bydlí devatenáctitunový zvon Savoyarde.



Uvnitř se nesmí fotografovat, všude davy lidí. Takže rychle: proslulé schody s proslulým rozhledem a rychle pryč.







Dolů kolem stylových obchůdků, domů, které jsou si podobné jako vejce vejci, a kolem hřbitova, na němž jsme viděli hrobku se zajímavým jménem: Rodina Mikulska.












Zpět do „útulného“ hotýlku, jehož interiéry mi připomínaly francouzské bordely za druhé světové války (znám to z  filmů). Koberce na schodech byly trochu potrhané, sociální zařízení nejmenší, co jsme kdy viděli. Při kakání bylo nutno podpírat bradu o umyvadlo.





Elektroinstalaci měli velmi úspornou: i v koupelně byly jen holé žárovky.





Hlavně, že v posteli bylo útulno, zvláště po zdařilé premédocaci.