Zpátky do Auxerre jsme to vzali přes Versailles.



Na fotografii vidíte frontu, kterou je třeba protrpět, i když máte vstupenku z internetu v ruce. Mezi orientálci nebyla moc velká pohoda, byli dosti agresivní.







Do interiérů se chodí volně, takže v nekonečném zástupu. V sálech byla hlava na hlavě. Fotit se může, ale většinou se dá vyblejsknout jenom strop, jinak je fotka samý Japonec nebo Číňan. Fotil jsem tedy stropy a baldachýny.







Královu postýlku a jeho snídaňový stolek se mi čirou náhodou podařilo zachytit.





Velmi únavné. A tady visí od stropu bubák?



Ne, moderní umění. Francoužští revolucionáři kdysi královský zámek zplundrovali, v současné době jej rekonstruují a, možná bohužel, i všelijak vylepšují. A tak se až do konce září 2012 užaslí turisté mohli kochat díly Joany Vasconcelos. Hlavní výzdobu proslulého Zrcadlového sálu tak tvořily obří dámské lodičky, sestavené z rendlíků a poklic.







V dalším sále lze vidět prapodivné lvy a v jiném zlatý vrtulník, vymóděný jako tanečnice z Moulin Rouge. Rychle ven!





Střechy jsou nově pozlaceny, ale zvýšit počet záchodků se zatím nepodařilo. Ta fronta v pozadí byla u jedněch (asi jediných!) z nich.





A jsme ve světoznámém parku. Fontány nefungovaly, jsou spouštěny jenom v rámci programu s hudbou. Ten se koná jen občas za příslušně vyšroubované vstupné. Prostranství nad parkem měli toho roku vyzdobeno scénou pro pořádání koncertů.





Opuštěná ztichlá sousoší v jezírcích mě přivedla k poznání, kde se asi inspirovali sovětští sochaři při tvorbě velmi podobných artefaktů na Výstavě úspěchů v Moskvě. A ta paní s hvězdou na hlavě vypadala, jako by ji naopak přivezli přímo odtamtud.








Dovlekli jsme se k Velkému Trianonu. Tam nás zachránil od smrti hladem úslužný Orientálec. Měl pojízdnou opékárnu brambor. Opečené plnil různými dobrotami a prodával za snesitelné ceny.









Velký Trianon původně sloužil jako dámské sídlo. V interiéru jsou proto různé vyšívací rámy, stolečky a ložnice s vyhlídkou do krásného parku.







Mnohé dámy jsou tu vyvedeny na věčnou památku na velikých plátnech.





Lázeň vévodkyně de Bourgogne je vyzdobena sibiřským malachitem; tady vidíte menší umyvadélko o průměru přes jeden metr. Byl to dar ruského cara Napoleonovi po porážce v roce 1807.



A toto je galerie Cotelle, 52 metrů dlouhá. Tady v roce 1920 podepsali Trianonskou smlouvu. Vyšli jsme z Velkého a směřujeme do Malého Trianonu.





Uvědomil jsem si, že jsem si nechal ve vstupu do Velkého uložený batoh, i vrátil jsem se. Pak nastal horror, protože po vyzvednutí zavazadla nebylo cesty zpět: vstupenky měli Věra s Ondrou. Doháněli jsme se pomocí mobilů.



Z Malého Trianonu jen dvě zajímavosti: pozlacené zábrany u krbu a krásný hudební pokoj. Venku pak starý cedr libanonský.







Opustili jsme oba Trianony a vydali se zpět k paláci.




Uprostřed parku je jezero, na kterém se dají předvádět námořní bitvy. Ještě pohled na palác z dálky, pak z menší dálky.







Vzpomněl jsem si na své údajné francouzské předky a pocítil hrdost. :o) Moji společníci se zatím napájeli jako skoro uštvaná zvěř.