Cestou do Tralee jsme se zastavili na první irský oběd v městečku Macroom. Oběd byl dobrý, ostatně až na jednu výjimku jsme na Smaragdovém ostrově nikdy nic špatného nedostali. Macroom leží na hlavní silnici číslo N22 z Corku do Killarney, ano, doslova leží: silnice se postupně zužuje a zužuje, až se náhle ocitnete přímo na náměstí. Divili jsme se, že tam nemají nějaký obchvat, ale po několika dalších dnech jsme se divit přestali. Hlavní silniční tahy jsou v Irsku často podivně proměnlivé: chvíli jedete stodvacítkou po dálnici a náhle se sunete krokem středem nějakého města. V Macroomu mají úžasné zbytky hradu, které vypadají jak umělá zřícenina ze zábavního parku.






Odpoledne jsme dorazili do chýše, která se nám měla stát na týden domovem. Anglicky tomu říkají „cottage“. Když se podíváte do anglicko-českého slovníku, najdete tam řadu významů: chalupa, chaloupka, domek, vilka, ale i chata či chatrč! Tak tohle, řekl bych, byla velmi příjemná vilka, pečlivě přestavěná z původní irské pastoušky.





Velká prosklená veranda, ve které jsme jedli, krásný výhled na hory, bujná vegetace u souseda. Hezké. Takových chalup je v zajímavých oblastech Irska hodně; najdete je na webových stránkách řady společností.






Začali jsme se rozhlížet a procházet po okolí. Všude něco hustě roste a kvete, i na nových domech jsou často stylové doškové střechy.



Stavějí tu pomníky muzikantům, kteří zemřeli nedávno (tohle je Christie Hennessy, +2007).





Vstup na pozemek je vždy uzavřen bránou, většinou ozdobnou, ať už je to louka, zahrada,či velepark.





Ke svému žalu jsme zjistili, že historická železnice z Tralee na poloostrov Dingle, kterou kdysi zrušili a pak zase kousek obnovili, už opět chátrá.






Během týdne v Tralee jsme si do Blennervillu dopřáli příjemnou procházku několikrát. Leží u mořské zátoky přes kterou vede starý kamenný most a je proslulý velkým větrným mlýnem.









Zejména v podvečer to tam vypadá velice romanticky. Hřebeny Slieve Mish Mountains, západy Slunce, přímořské scenérie... Oči Středoevropanů slzely dojetím!







Přijeli jsme do Tralee zrovna doprostřed festivalu Rose of Tralee, jehož finále se tu koná každý rok. Jedná se vlastně o soutěž sympatických krasavic z celého světa, podmínkou účasti je jejich irský původ. Věděli jsme to předem (internet je silná zbraň) a povedlo se nám organizátory přesvědčit o kvalitách Věry Kláskové, takže jí umožnili v rámci doprovodných kulturních programů vystoupit.
Neděli jsme věnovali nasávání atmosféry festivalově zdivočelého Tralee. Městem pochodoval šílený průvod, ve kterém se představovaly finalistky soutěže na roztodivných alegorických vozech. Celou parádu si můžete prohlédnout na videu, které jsem narouboval na písničku Rose of Tralee, jež dala tomu úžasnému festivalu jméno. Zpívá se v ní, že jakási Mary je krásná jako růže v létě, ale svého milého si získala hlavně věrností, která jí vždy zářila z očí, té famózní Růži z Tralee... Nahrála ji Věra s Ondrou v skleněné verandě naší kotáže; tak jsme s téměř francouzskou výslovností říkali oné chýši, ve které jsme bydleli.
Tančícího kmeta s bicyklem jsem natočil při koncertu velkého dechového orchestru irské gardy o polednách na hlavní třídě.


Je to něco, jako bývala u nás Ústřední hudba ministerstva vnitra, ale jinak. V Irsku totiž nemají policii, ale GARDU. Slovo police nepoužívají, protože jim to asi příliš připomíná Anglii. Ostatně, my jsme v jistých dobách také měli Veřejnou bezpečnost, že! Na tuhle irskou velekapelu pořadatelé zvali jako na hochy v modrém.

Hoši v modrém hráli moc pěkně. Proti očekávání nikoli pochody, ale všemožné kousky spíše swingového či tanečního charakteru. Proto ten cyklista ve videu tak nazadržitelně křepčil. A co nás nejvíc šokovalo: byli to amatéři z různých míst, což pan kapelník při představování sólistů vždy ohlásil. Líbili se nám velice.





Mezi publikem se vyskytovaly zajímavé typy lidí. Karnevalovou náladu všemu dodávali pestrobarevní irští skřítci.






Kromě průvodu, koncertů a dalších všelijakých programů tam byl také mocný lunapark s atrakcemi, ze kterých mi bylo špatně jen při pohledu na ně. Třeba tohle! Celé to dvojitě rotovalo a ještě se to naklápělo, brrr. No, nebo toto!!!



Kupodivu se nezvracelo. A co si na sebe dokáže některá irská kráska navléct, to byste se divili!






Večer jsme vyrazili do města znovu. Na náměstí, které nese neotřelý název The Square, vesele vyhrávala a vyřvávala irská kapela. Bylo tam pěkně husto, opilců stovky. Žádné stánky s pivem, ale všechny hospody otevřené, u každého výčepu fronta, nápoje do kelímků, platit ihned. Cestou domů jsme znovu minuli rozjuchané kolotoče. Juchalo se tam dlouho do noci.




V pondělí v šest večer patřilo náměstí Věře a Ondrovi. Po krátké domluvě se zvukařem se dali do práce. Hráli asi hodinu. K mému úžasu má Věra u Irů úspěch (zatím tedy vždycky měla). Umíte si představit, jak na Strážnické slavnosti přijede irská cimbálová skupina a zpívá česky moravské písničky?! Zvláštní. No, na druhou stranu je fakt, že jsem na vlastní oči a uši viděl a slyšel skotskou dudáckou skupinu hrát ve Strakonicích Žádnyj neví, co sou Domažlice. A krásně přitom Skoti pochodovali, až se jim kilty vlnily. I když je to valčík.




Mysleli jsme si v té chvíli, že co se hudebních extempore týče, máme odpracováno. Měli jsme jenom předběžnou dohodu se spřátelenými muzikanty v Dublinu, že se s nimi potkáme a možná trochu zahrajeme. Ale bylo to trochu jinak. Zatím jsme se těšili na následující výlety.