27. 8. 2011
Turnusy v irských chaloupkách, obhospodařovaných firmou
Shamrock Cottages, se mění vždy v sobotu. Je sobota, nastává přesun do hrabství
Galway. Samozřejmě, bez komplikací to nejde: autu odešlo pro změnu levé očičko. Žárovky měly patrně doslouženo. Kde sehnat v sobotu rezervní? Jak vidíte, žádný problém. Na předměstí
Limericku měli otevřeno. Pokus o opravu však selhal, nejsme obratní jako ten chlápek v Dinglu. Budeme se někde muset shánět po jiném šikulovi.
Když jsme projížděli obcí
Ardrahan, spatřili jsme hned vedle silnice hezký hrázděný dům s doškovou střechou a nezbytnými komíny na obou koncích. I jeho vnitřek byl pro nás velmi zajímavý.
Hamburger v irském provedení je podstatně chutnější než jeho americký jmenovec! Dopolykat, zaplatit a kolem drobné ruiny hbitě dále.
Cílem naší cesty byl
Cashel, Co. Galway. Pozor, nezaměňovat s obcí
Cashel, Co. Tipperary, kde se tyčí na skále
Rock of Cashel čili ten hrad! To se totiž Věře stalo, když jsme cestu po Irsku plánovali. Shodli jsme se na tom, že druhá destinace bude někde v hrabství
Galway. Věra tam našla Cashel a myslela, že to je někde u onoho hradu. Teprve poté, co jsme ubytování závazně objednali a zaplatili zálohu, jsme zjistili, že zadaná chaloupka je úplně jinde, v totálních pustinách. Jeli jsme tam tedy s určitými obavami. Nebudu vás napínat: byly to pustiny, ale nelitovali jsme ani vteřinu; byly to pustiny velice krásné!
Mořská zátoka, při odlivu plná chaluh, naše cottage na kopečku, nekonečné pastviny, po kterých běhá spousta budoucích steaků a romantické výhledy.
Všechno kolem pořád kvete. A nakonec večerní červánky...
A závěrečná pointa: v té pustině je deset minut chůze od naší ubikace v nepřetržitém provozu restaurace hotelu
Zetland. Hohó!
28. 8. 2011
Ano, chtěli jsme si dopřát volný den. Že si jako dopoledne skočíme nakoupit do blízké vesničky
Recess, pak obídek v hotelu a flákání. Nechali jsme Ondru spát a vesele vyběhli do krásného nedělního dopoledne. Před námi pohoří
Maumturk, vlevo bejk, vpravo rašelina.
Ještě rozehnat ovce a už tam budeme.
Houby, ještě tam nejsme. Teď jakási značka: to bude asi znamenat „Pozor, tady se hraje hurling!“ (irský národní sport podobný pozemnímu hokeji).
Ale ne, ten chlápek se ohání lopatičkou: práce na silnici. Délku pochodu jsme neodhadli správně, on ten Recess byl od naší chýše vzdálen skoro
deset kilometrů, takže z procházky na nákup se stala výkonostní turistika.
Ještě jsme obhlédli pomník
Connemarského obra.
V průvodcích píší, že když se dotkneme jeho ruky, vstoupí do nás moudrost jeho kmene. Na ceduli pod obrem je napsáno: „To je Connemara (Conn, syn moře); zbudováno r. 1999 Joyceovým obchodem s uměleckými předměty bez zřejmého důvodu.“
Chm, srandisti. A na jakémsi obelisku za obrem je ještě lepší nápis: „Zde se v roce 1897 nic nestalo“.
Každý autobus s turisty u toho zastaví, všichni obrovi ohmatají ruku, zmoudří a pak si jdou nakoupit do toho „jednoho z nejlepších craftshopů
v Irsku“, jak praví reklama u parkoviště. V Recessu jsou zkrátka recesisti, jako partnerské město by měli mít Pelhřimov.
Byli jsme s Ondrou domluveni, že se sejdeme při obědě v hospodě.
Pokud si myslíte, že na téhle fotce jsme už skoro u ní, mýlíte se. Cedule označuje začátek katastru obce Cashel, ale k prvnímu baráku je to ještě alespoň dva kilometry. Nakonec jsme celý asi devatenáctikilometrový výlet zvládli včetně nákupu asi za pouhé tři a půl hodiny.
A hele, večer bude živá muzika!
To si nenecháme ujít. Usedli jsme ke stolu s výhledem do krásné zahrádky a zavedli řeč se samotným panem
O’Loughlinem, majitelem hostince. Když jsme mu řekli, že jsme si byli v Recessu koupit chleba, sepjal ruce a zvolal: „Oh, God!“. Irové jsou zbožní.
Protože bylo krásně a někteří z nás (já) po dopolední procházce nemohli chodit, udělali jsme malou seznamovací projíždku po okolí. Pobřeží oceánu vypadá pustě, ale jsou tam domečky, které asi většinou slouží jako rekreační objekty. Na konci poloostrova je vesnice
Carna; nic zajímavého - až na osla zaparkovaného v zahradě.
Nápisy irské, angličtina skoro žádná. Zajímavé jsou skalnaté pozemky, na kterých se vesele pasou tučná hovádka.
Kostel v Cashelu je podobný jako všude v Irsku: novogotická kamenná budova,
stará 110 let, irské kříže, pestře kolorované sochy.
Večer v hospodě hráli dva chlapíci: z not, nic moc, žádná divočina. Zajímavější to bylo v chodbě k záchodům. Stěny tam byly ozdobeny starými plakáty a vyhláškami.
První dvojice je jasná: vlevo irský odboj, vpravo oranžistická reakce. Dole: Dražba otroků pod třemi stromy v roce 1829, vpravo známý revolucionář
Dan Breen vyzývá irské kamarády k dezerci z britské armády:
A poslední kousek je krásná kuriozita. Věra to přeložila takto:
29. 8. 2011
V irských chýších se většinou na internet nedá připojit, neboť jsou na místech odlehlých. Už jsme měli absťák, potřebovali jsme si přečíst maily a poslat o sobě zprávy příbuzným. Zajeli jsme si do
Clifdenu, který leží na jihozápadním konci
Národního parku
Connemara. Auto jsme nechali v servisu kvůli výměně druhé žárovky ve světlometu a našli jsme kavárnu, která měla v patře nad lokálem útulnou internetovou místnost.
Vše se hezky dařilo, dokonce jsme tam i poobědvali. Potom zpátky do servisu. Tady to nešlo tak hladce jako v Dinglu. Automechanik mluvil irsky, anglicky neuměl. Asi, pravděpodobně, možná. Zato přesně věděl, jak se žárovka správně vyměňuje, takže to trvalo celé dopoledne a stálo to třikrát víc než v Dinglu.
Odpoledne nás celkem nečekaně potkal jeden ze špičkových zážitků: dojeli jsme autem na západní výběžek proti ostrovu
Inishbofin a jali se lenošit každý po svém. Věra chvíli poseděla u kamenné zídky v hustém kvetoucím porostu a koukala na mírný příboj.
Pak se vydala mezi skaliska a radostně po nich poskakovala tanečním krokem.
Tomáš zkoumal faunu a floru na okraji pobřeží, Ondra sbíral všemožné mušličky i jakési živé fujtajblíky a nechtěl se nechat odvolat, až ho příliv zastihl nepřipraveného a zmáchal mu nohy.
Já jsem se to snažil umělecky ztvárnit.
Ještě je třeba říci, že po celou dobu jsme tam byli jediní lidé široko daleko, pouze spokojený dobytek různého druhu na nás zvědavě čučel.
Cestou zpět jsme v Clifdenu navštívili velice dobře zásobený krámek s muzikou a potřebami pro muzikanty. V Irsku mají i ve velmi malých městech takové obchody běžně a zdá se, že všechny slušně prosperují. Měli tam i velký výběr bodhránů od laciných pro turisty až po profesionálně použitelné. No, my už jsme nakoupili v Tipperary. Jeden bodhrán pro domácnost stačí.
A večer jsme završili krásný den u krbu. Tomáš využil všech skautských zkušeností k založení a udržování ohně. Topilo se rašelinou. Krásně to voní, ale dost špatně se to zapaluje; my jsme ovšem měli v týmu junáckého vedoucího. A byla tam krabice pevného podpalovače.
Hrálo se, zpívalo, pak i svíčka vytvářela intimno. Moc krásný den.
Smutný děd z vesnice Carna
tuší, že láska je marná,
a tak slzy roní
a truchlí jen pro ni
a jitra má suchopárná.