Třetí den v Dublinu jsme uspořádali pěší túru do vězení. Šli jsme - jak příznačné! - kolem neoklasicistní budovy Four Courts, nejvyššího irského soudu. Pak na druhý břeh řeky Liffey, kde jsme se náhle ocitli u starého kostela, jediného, který se v Dublinu dochoval ze středověku.



Ochotná průvodkyně se nás ujala zdarma. Zaujaly mě pestře pomalované píšťaly varhan.



Viděl jsem to poprvé v životě, zdaleka ne však naposled, jak se později ukázalo. A ještě jsem si vyfotil jeden krásný detail.






Pospíchali jsme dále, kolem zvláštních komplexů obytných domů, všelijakých obchůdků, zbytků obrovského větrného mlýna a velmi zajímavé továrny na nápoje.









A potom uličkou se zachovanou stařičkou zástavbou a kolem střediska pro sanace domovů až k cíli, staré věznici Kilmainham Gaol. Spatřili jsme ji poněkud schovanou za výdobytky moderní civilizace.








Věznice pochází z druhé poloviny 18. století a sloužila do roku 1924. Je to soubor ponurých budov, ve kterém bych nechtěl pobývat. Hned ve vstupních prostorách je zajímavá expozice, ukazující, jak se různily názory na účel vězení v 18. století.



Velké váhy znázorňují potřebu rovnováhy: nalevo mezi POŽITKEM a NÁMAHOU (pojetí nevěřícího Jeremyho Bethama), napravo mezi POKÁNÍM a HŘÍCHEM (křesťan John Howard). Racionalisté považovali člověka za schopna převýchovy, když z rozumových důvodů uzná potřebu změny; toho se dosáhne přísným dozorem. Křesťané považovali každého muže za hříšníka a nápravy se podle nich dalo dosáhnout toliko pokáním, ke kterému se člověk dostane hlavně četbou bible.

Pochodovali jsme po chodbách za doprovodu velmi šikovného průvodce a do zpěvu nám nebylo.





Zaujala mě fotka trestance; v roce 1870 se ještě fotilo na skleněné desky (film vynalezl Eastman až v roce 1884!), takže za vrahouna dali šikmé zrcadlo a měli jeho roztomilý obličej zpředu i z profilu jedním vrzem, šikulové.



Nahlédli jsme špehýrkou do útulné cely a postáli v návštěvní místnosti, kde se irstí revolucionáři v roce 1916 loučili před popravou se svými blízkými.





Pak jsme vstoupili do hlavní dvorany. Tři podlaží s ochozy podél cel spojuje soustava litinových schodů a mostů, která dokládá mistrovství slévačů v 18. století.







Celá naše skupina sledovala se zájmem páně průvodcův výklad, zatímco já jsem hledal vhodné úhly záběru. Náhle jsem v těch chmurných končinách uviděl správnou legrácku: na pečlivě zamčených dveřích jedné cely byl nápis Soukromé - nevstupovat!





Potom jsme se chvíli hemžili po vězeňských dvorcích a obzírali budovu zvenčí.





Skončili jsme na zadním dvoře, kde byli popraveni revolucionáři v roce 1916. Bylo jich celkem čtrnáct.



Rozveselil jsem se až na pánských záchodech: nad umývadlem visel velmi podrobný návod na mytí rukou...






Šli jsme zpátky do města, opět kolem zajímavých objektů. Míjely nás kočáry pro turisty, mnohdy tažené koňmi, co vypadají, jako by měli bačkory.







Pak jsme vtrhli do hospody, kterou jsme si vyhlédli už cestou do vězení. Byl to lokál nižší cenové skupiny; někteří hosté vypadali, že i oni byli nedávno ve vězení, ale v moderním. V zadní části lokálu měli pohovku, terč na šipky a nezbytnou revoluční nástěnku s fotkami padlých bojovníků za svobodu; bohužel však současných, z Belfastu.



Dali jsme si oběd, byl dobrý a lacinější než jinde. Ten pán, co sedí vedle nás s flaškou vína, se po chvíli zeptal: „Proč je ten chlapec smutný?“ a Věra odpověděla s ironií sobě vlastní: „Protože nemůže být ve škole!“ Pán pravil: „V Irsku nesmí být nikdo smutný!!!“






Zaplatili jsme, protáhli se mezi kuřáky na chodníku před hospodou a všelijakými postranními ulicemi jsme se vraceli do středu Dublinu. Bylo tam k vidění ledacos: mrtvola na hřbitově, piáno na fasádě, poněkud ošuntělejší domy.









Dorazili jsme ke královskému hradu, na jehož prohlídku už jsme ale neměli čas ani energii. Jenom jsme trochu nahlédli do nádvoří a do kaple s krásným stropem.









Už nám bylo celkem jasné, že se sem budeme muset v příštích letech vrátit.






Vzali jsme to s kopce do čtvrti Temple Bar, kde sídlí nejen proslulá hospoda toho jména, ale i další pěkné restaurace a bary.





Zbývalo už jenom přejít lávku přes řeku a hbitě do penzionu, chystat se na večer.






Setkání s dublinskými kamarády - muzikanty byl domluveno do hospody na Chancery Street, za rohem od Four Courts. Naši přátelé pozvali ještě houslistu jménem Porky Murphy, kterého jsme znali jenom z Martinova cédéčka. S Kevinem předváděli neuvěřitelné věci.





Irové mají jednu zvláštní schopnost: dokáží hrát unisono v šíleném fofru třeba pět minut jednu instrumentálku a přitom jednotlivé fráze mírně obměňovat. Všichni stejně. Při hraní se telepaticky propojí a hrají jako jeden, i když jsou třeba tři. Tady vidíte Martina Nolana, jak soustředěně odhaduje Porkyho budoucí tóny, aby zadudal totéž.





John vyráběl šílené rytmické figury na buzuki a Ondra se většinou dokázal k těmto zběsilostem přidat. Věra chvílemi raději zpívala a konverzovala.





Ostatně, podívejte se na video.


Bylo nám trochu smutno, protože už jsme se chvílemi viděli v Rosslare u přívozu do Anglie. Jenom Ondrův převlek za leprikóna ZZ Top nás poněkud rozveselil. Ale všechno má svůj konec. Neradi jsme se rozloučili a John nám zamával od zadního vchodu.






Táhli jsme kytary nočním Dublinem, opatrně obešli středisko SINN FÉIN, kde nespali asi ani v noci.



Pustými ulicemi jsme se vrátili do ubytovacího zařízení. Další ráno nás čekal poslední výlet.