Tentokrát nám nestály v cestě krávy, ale pracovní četa. Zúžené místo nemají kryto semafory, ale dvěma chlapáky s terči, které vypadají jako obrovité výpravky pana přednosty železniční stanice. Na jedné straně je nápis STOP, na druhé GO. Při změně přednosti na sebe chlapi písknou a energicky terče otočí. No, je to sice velká spotřeba pracovních sil, ale zato se u zúženého místa zbytečně nečeká.


Ring of Kerry je silniční okruh kolem poloostrova Iveragh. Irská přední atrakce, kterou vám doporučí každá cestovní kancelář. Zároveň se dozvíte, že při použití vlastního vozu je třeba tuto trasu absolvovat proti směru hodinových ručiček, protože tak se vyhnete střetům s turistickými autobusy, které se údajně všechny pohybují také counterclockwise. A prý se tam tvoří šílené kolony aut. Nevím, jeli jsme poctivě proti ručičkám, ale žádný nával tam nebyl. Výhodu má protiručičkový pohyb v tom, že spolujezdec (tedy já) má stále na své straně krásné výhledy na moře.



Občas bylo třeba zastavit a pokochat se některým z nich.





Východiskem k výletům na západní část poloostrova je město Cahersiveen. Podobně jako v Dinglu tady ulice končí přímo v horách. Ve všech irských městech - i v malých osadách - najdete vždycky alespoň jeden parádní kostel. Většinou se dá vejít dovnitř, protože tam pořád někdo uspokojuje své duchovní potřeby a nelze tedy Dům Boží zamknout (jako u nás).







V Cahersiveenu mají osobitě vyřešený problém se zimním obdobím: nainstalovali si tam ústřední topení s veřejně přiznanými radiátory a rozvody po podlaze. A nápis, který tam visel, nás potěšil: ZPÍVEJ PÁNU, PROVOZUJ HUDBU V JEHO JMÉNU. Irové se tím řídí i v hospodě, jak jsme zjistili.

Ještě jsem tu na citlivý čip svého fotoaparátu zachytil pána, kterého by český adolescent patrně ocenil výrazem „hustej týpek“, a pokračovali jsme dále.






Na výjezdu z města jsme míjeli proslavenou budovu policejních kasáren. Postavili ji v letech 1870-75. V turistických průvodcích se propaguje legenda, že to dělali omylem podle projektů pro indický Pandžáb. Dopátral jsem se, že to projektoval architekt Enoch Trevor-Owen v době, kdy se po celém Irsku stavěla nová policejní kasárna s věžičkami. Dům vypálili za občanské války v roce 1922. Po obnově v roce 1996 byl otevřen jako Heritage centre (středisko dědictví minulosti). To bylo v roce 2015 rekonstruováno, teď je tam údajně muzeum atlantického podmořského telegrafního kabelu, jenž v tomto místě kdysi končil. Irové si rádi dělají z turistů srandu.



Ballycarbery Castle. S Věrou jsme se shodli, že romantická irská zřícenina má vypadat přesně takhle. Všechny stěny hustě porostlé břečťanem (nebo co to bylo za lupenité křovisko) s kmeny tlustými jako stehna. Asi to tam rostlo už hodně dlouho.









Mladší účastníci výpravy trosky důkladně prozkoumali a já je přitom fotil zdola.





Shora se naskýtaly výhledy na sluncem zalitou krajinu a Věra vypadala jako zakletá princezna. Nakonec se proměnila v ptáka a vyletěla do oblak...








No, zpátky na zem, jedeme dál. Ještě nostalgický pohled na hrad, pak úzkou silničkou o kus dál.









Potom pěšky krásnou krajinou na pevnost Cahergal.





Pozoruhodná stavba ze suchého zdiva pochází z 9. až 11. století (jiný pramen uvádí okolo roku 600 n. l. - zkrátka je to strašně staré). Takhle to zrekonstruovali. Obvodová zeď je na rubu stupňovitá, takže se po ní dá vylézt až nahoru a kochat se dalekými výhledy.







Fantastické je, jak to v Irsku všechno všude pořád kvete.






Pokračujeme dále po okruhu,přes most na ostrov Valentia.

Tady musím trochu trochu odbočit. Na to, abych mohl jakž takž kvalifikovaně naplánovat cestu do Irska, zakoupil jsem asi tři roky před odjezdem tlustou knihu od National Geografic IRSKO - velký průvodce. Vydal ji Computer Press v Brně, stála mě tenkrát 590 Kč. Jejím autorem je Christopher Somerville, o kterém se v úvodní poznámce píše: „Je jedním z nejznámějších britských autorů cestopisů, z jehož pera již vzešlo na 25 knih.“ Už při domácím studiu té příručky mne trochu dráždil nekvalitní překlad a špatné korektury, například hned na obalu podle popisky k fotce je prý Cashelská skála (hrad Rock of Cashel) a v celé kapitole o jihozápadním Irsku se stále ve všech nadpisech opakuje slovo jihovýchodní.
Ale teď, když jsme v reálu viděli to, co „vzešlo z pera“ pana Somervilla, jsem měl chvílemi pocit, že jsme asi v jiné zemi. O hradišti Cahergal se jen okrajově zmínil, sousední Leacanabuaile popisuje jako impozantní. Ve skutečnosti je to naopak. Hrad Ballycarbery mu zcela unikl.



A proč se tady nad tím rozčiluju? Protože obec Knight’s Town, ve které se na fotografii právě nacházíme, jsme navštívili částečně i proto, že ten chlap Somerville ji v průvodci označuje za „pochmurnou hlavní vesnici ostrova“.

On tam asi v životě nebyl! A jak jsme postupně dále jezdili Irskem, proklel jsem ještě párkrát National Geographic a tu podivnou knihu raději nechával doma. Somerville to pomrvil. Mimochodem, při psaní této reportáže jsem si konečně přečetl úvodní poznámku o autorovi celou a pozorně; a hle, cituji: ...a kdykoli má příležitost, vrací se sem za svými starými přáteli, chodí po horách a po pobřeží, hraje tradiční hudbu a pokračuje v průzkumu tohoto „místa za rohem“, kde je vždycky spousta zábavy a kde hospody nikdy nezavírají...
(Podivný překlad reklamujte u Computer Press, a.s.). Takže on tam někdy možná přece jenom byl, ale psal toho průvodce patrně v hospodě podle vyprávění místních štamgastů. A tím causu Somerville uzavírám, dále už se o něm nehodlám zmiňovat. Popisuji pouze to, co jsme viděli a jak to na nás zapůsobilo.



Jídelní lístek hospody Fuchsia nás zaujal. Uvnitř jsme byli sami jako první hosté; v irských restauracích se totiž začíná s vydáváním jídel většinou po půl jedné.





Opět sympatický barpult, panáky poctivé. Interiér v námořnickém stylu. Jedli jsme ryby, hoši tresku, my s Věrou platýze. Připomnělo mi to, jak vychytralý medvěd v kreslené grotesce Potkali se u Kolína říká tomu hodnému nad rybou: „Jak může mít smutná očička, když je pečená?“. Platýz měl smutná očička obě navrch. Ne dlouho.






Šťastně zažívajíce jsme pak jeli zpátky jinou cestou (spíše cestičkou), až jsme se ocitli v krásné zátoce s příjemnou pláží a výhledem na maják.









Věra se hbitě zula a počala se brodit Atlantickým oceánem. Její romantické srdce se rozbušilo. Maják lákal k plavbě do dálek.





Hleděla na širé moře s touhou, vábilo ji stále víc.





A protože je Střelec, nevydržela, svlékla co mohla, a vrhla se do vln. Galantní Tomáš ji následoval. Přítomní místní obyvatelé v neoprenových oblečcích zděšeně přihlíželi, kterak se naši téměř nazí plavci (označeni šipkou) vzdalují.



Ondra si však klidně hrál na písku; matku dobře zná a ví, že je zdatnou plavkyní. Já fotil, jsa teple oblečen.





Když Věra a Tomáš osušili svá těla a dodrkotali, prohlédli jsme si subtropickou vegetaci v okolí, mimochodem pěkně hustou a kvetoucí, a vyrazili zpátky přes most na pevninu. Vlastně ne! Na hlavní irský ostrov!








A pak přišla poslední část toho famózního okruhu. Jeli jsme po silnici N70, koukali na Atlantický oceán, občas zastavili a blaženě zírali na ty krásné scenérie, které našinec doma nevidí.














Na místě, které se jmenuje Coomakesta Pass, je parkoviště, socha Panny Marie a krásný výhled směrem k Americe. Strašně tam foukalo.








Pak to jde z kopce až ke břehu, do obce Caherdaniel. Tam jsme v restauraci U Slepého dudáka vypili své oblíbené odpolední nápoje: ostatní čaj, já irskou kávu.





Pak jsme pokračovali „zkratkou“ po staré silnici R568 přes hory. A zase se konalo veliké kochání divy irské přírody.















Finále: duha, která vychází z místa, kde má leprikón ukryté zlato.






Ale to už jsme dorazili po Kerrském okruhu do Národního parku Killarney, k jezeru Leane. A ptáte se, co Věra? Ta sedí ve vřesu a je blažená, neboť jezero jest úchvatné.





A pak, za podvečerního šeření jsme dojeli do samotného města Killarney, na jehož okraji stojí známý Ross Castle, již druhý úžasný hrad během onoho dne.



Před hradem u parkoviště jsme spatřili nevídanou nádobu: kontejner na koňský trus. Třiďte odpad!





Budovy hradu Ross vypadaly za šera zlověstně, okolí bylo pusté (až na výletní lodě), jen k bráně se blížila tři podivná individua.



A kolem cimbuří kroužili Hitchcockovi ptáci.






Dojeli jsme do své dočasné mateřské chatrče (cottage). Poslední večer. A náhle se přišel lísat sousedův pes, jenž předtím jenom opatrně komunikoval s Věrou. Tušil, že se možná vidíme naposledy? Ale, upřímně vám řeknu: po prvním týdnu v Irsku jsem si myslel, že bych toho milého psíka ještě někdy rád viděl.