Ještě poslední pohled na connemarské hory a hurá na Dublin. Cestou chceme navštívit další kultovní místo - klášter Clonmacnoise. Ten leží v hrabství Offaly poněkud stranou od hlavního tahu Galway - Dublin. Odbočili jsme tedy na silnici R357 a záhy jsme před sebou uviděli most přes řeku Shannon.





Most je starobylý (dokončen 1757) a krásný. Před ním stojí pevnost, za ním osada Shannonbridge.





Zhruba uprostřed vesnice jsme zarazili u hospody. Pan majitel J. J. Killeen jest patrně velmi kulturním člověkem. Vnitřek restaurace je zahuštěn výstřižky, plakáty, fotografiemi a různými hádankami. Jak vidíte níže, nechybí ani vycpaná ryba a Hradčany.







Poobědvali jsme chutně ve stínu piána. Všechno šlo dobře, jenom číšník se nějak při obsluze zvrtl a vysypal mi část výborných hranolků na záda. Vzal je do hrsti a mocným máchem je vmetl do vzdáleného krbu. Zdálo se, že to nedělal poprvé :o)
Za Ondrovými zády vpravo vidíte vchod do sousední místnosti. Tam provozují jakési hokynářství. Nápis OFF LICENCE na fasádě značí, že se tu může prodávat alkohol „přes ulici“. Využili jsme toho. A ještě jsem pro vás vyfotil pěknou lampu-maják, kterou tam měli na ozdobu.





Před další jízdou jsem vyhledal ona místa, kde lze pocítit úlevu. Už jsem v předsíni k toaletám viděl ledacos, ale reklamu na prodej knih a program jednotlivých večerů ještě ne. A také se z té předsíně dalo odbočit do zvláštního prostoru pro kuřáky.



Všimněte si, že není zcela uzavřen, zato je mocně vytápěn. Takhle se i v Irsku občurává zákaz kouření v restauracích...






Clonmacnoise = Cluain Mhic Nóis = Louka Nósových synů



Hned u parkoviště před návštěvnickým centrem stojí velmi působivá socha poutníka. Uvedla nás do správné nálady před vstupem do muzea. Měl jsem pocit, jaký asi mívají Američané v Praze při pohledu na památky, které jsou o několik set let starší než historie jejich státu.



Klášter Clonmacnoise založil sv. Ciarán v roce 548, dalších šest století tu bylo důležité centrum, ze kterého misionáři šířili křesťanství dále na východ. Pokud došli až na Moravu, kníže Rostislav je vyhnal a pozval si raději věrozvěsty Cyrila a Metoděje. Ani Clonmacnoise nedopadl dobře: návštěvou ho poctili vikingové, pohanští Irové a nakonec v roce 1552 pluk Angličanů - a z třinácti kostelů a stovky domů jsou vykradené ruiny.



Asi nejznámější atrakcí jsou tři kříže z 9. a 10. století. Originály jsou ukryté v muzeu. Na fotkách vidíte zleva: jižní kříž, severní kříž a kříž Písem svatých. Původně se všechny honosily pestrými barvami, takže vypadaly jako iluminace ve starých rukopisech.



Prošli jsme muzeem a vyšli do areálu kláštera. Co nám bylo spatřiti?
• typická válcová věž a kopie kříže Písem svatých
• kopie jižního a severního kříže



• zbytky katedrály



• Temple Connor (vzadu věž z jiné strany)



• pohled na Temple Ciáran (blíže) a Temple Melaghlin



• vnitřek katedrály s hroby králů



• Temple Connor z jiné strany, vzadu za zdí je současný hřbitov





Bylo to tam velmi zvláštní, místy mi až běhal mráz po zádech. Pobíhali jsme sem a tam, nacházeli všemožná zákoutí a průhledy (ten kříž vpravo každého fotografa zláká, viděl jsem ho už mnohokrát).



V roce 1979 tato místa navštívil papež Jan Pavel II. Vybudovali tam pro něj, samozřejmě proti vůli památkářů, krytý oltář v elegantním moderním stylu. Přes zeď lze vidět zříceninu hradu a řeku Shannon s přístavištěm vyhlídkových lodí.








Takhle bychom se ale do Dublinu nikdy nedostali! Zpět k přízemnějším věcem. Přinutili jsme se minout odbočku k dalším významným místům, přinutili nás zaplatit mýtné, ještě trochu trpělivosti — a už se válíme v další irské posteli.





Noclehy jsme měli objednané v šikovném zařízení typu Postel & Snídaně blízko centra. Dlouho jsme se ale neváleli; pohled přes nevábný dvorek na věž v dálce nás vylákal na první průzkumnou procházku. A navíc, pozdě večer nás čeká domluvená schůzka s irskými muzikanty!






Muzikantské sešlosti se většinou konají v noci. Čekáme před naším ubytovacím zařízením, kamarádi pro nás mají přijet.



Než se tak stane, dovolím si malou odbočku. V říjnu roku 2007 jsme pořádali v Českých Budějovicích festival irské kultury, na který jsme pozvali dublinského dudáka Martina Nolana se skupinou Oró (to je irsky, znamená to oh nebo ohó). Věra si s nimi tenkrát zazpívala ve finále festivalového koncertu (zleva John Ryan, Martin Nolan, Kevin O’Connor, v pozadí s harmonikou šumperský muzikant Eoghan O’Reilly).




Jedno volné dopoledne věnovali prohlídce Českého Krumlova (Věra, Ondra, Kevin) spojené s návštěvou stylové hospody Na Louži. Proč to všechno vykládám? Je to důležité pro pochopení dalšího děje.






Přijel pro nás Martin. Cesta nočním Dublinem proběhla hladce. Věra si vyzkoušela, jaké to je sedět v autě vlevo a nemít před sebou volant.



Středisko irské kultury je útulné. Protože důležitou roli v rozvoji irského národa hrají restaurace, bary a puby (jaká to podobnost s Českem!), obsahuje budova Áras Chrónáin Ionad Cultúrtha hospodu samozřejmě také. A v té jsme se ocitli. Radostné bylo setkání po čtyřech letech s Kevinem i s Johnem.



Ten na fotce právě ukazuje, jak malý byl před čtyřmi lety Ondra, když ho v budějovické hospodě fotil. A dneska: bóže, to to utíká, nejvíc je to vidět na těch dětech, že jo... atd.





Mezitím Martin ladil dudy a za chvíli už to jelo.



Něco jsem se snažil zachytit na videu. Snížená kvalita obrazu je způsobena temnotou v lokále.

Na téhle fotce vidíte trochu smutného Kevina a vpravo prázdný talíř. Blíží se pointa našeho příběhu. Když se před čtyřmi lety irští muzikanti loučili v Budějovicích s Ondrou, vepsali mu své příspěvky do sešitku na autogramy. Martin a John to řešili veselými průpovídkami, ale Kevin si naběhl. Slíbil malému hochovi, že pokud přijede do Irska, koupí mu večeři, aby neměl hlad.





Nepočítal však s tím, že chlapec opravdu přijede a bude dvakrát tak velký a dvakrát tak hladový! Nebohý Kevin musel splnit svůj písemný závazek. A protože v Áras Chrónáin právě probíhaly dny indické kultury, Ondra dostal opulentní večeři v orientálním stylu. Dokázal ji zkonzumovat během hraní.







U sousedního stolu seděl sympatický irský stařeček jménem Muiris (pokud jste si pustili video, účinkuje v něm také). Vyprávěl jakýsi starodávný příběh a hrál u toho na píšťalu. Připadali jsme si trochu jako v irském snu. Nakonec ještě Ondra dostal první lekci hry na bodhrán.



V pozadí vidíte Johna, který ukazuje Věře na mapě, jak se dostat do Glendalough a vřele jí doporučuje návštěvu tohoto místa. Poslechli jsme, jeli jsme tam a udělali jsme dobře. Ale o tom později. Byl to krásný večer. Skončil tím, že jsme si domluvili ještě jednu schůzku na pondělí.








Neděli a pondělí jsme trávili v irském hlavním městě. Na ulicích je živý provoz. Luxusní obchody, nad nimi rozmanité reklamní štíty, ba dokonce všemožné plastiky.









Hlavní ulice pěší zóny se jmenuje Grafton Street; na tu se ještě podíváme.



Na mnoha domech jsou typické ozdobné komíny. Kudy vedou kouřovody u toho baráku vlevo, když je pod komínem okno? Některé fasády jsou krásně zarostlé břečťanem (nebo co to je).





Veřejné budovy jsou vesměs postaveny v klasicistním stylu. Toto je štít Bank of Ireland. Ta je chráněna tlustou mříží a starým kanónem.







Vlastenectví Irové manifestují velmi často.



Prošli jsme se okolo vládních budov a Národní knihovny.





Náhodou jsme objevili hřbitov francouzských hugenotů, kteří se uchýlili v sedmnáctém století do Dublinu, jak je patrno z této cedule:





A všude vznosné štíty a krásné kovářské práce.





V Irsku si (jak už jsem v předchozím textu ukázal) potrpí na pomníky všeho druhu; v Dublinu je pak jejich hustota zvláště vysoká. Městské hlavní třídě O’Connell Street, vévodí Spire (Dublinská jehla), údajně nejvyšší socha na světě (121 metrů). Na začátku bulváru je památník nacionalistického předáka z 19. století CH. S. Parnella (vpravo), na dolním konci pak monument Daniela O’Connella, osvoboditele a buditele irského národa z počátku 19. století. Také tu stojí rozpažený Jim Larkin, zakladatel odborů (1907).






Daleko známější v celém světě je však pouliční prodavačka Molly Malone. Té postavili sochu poměrně nedávno péčí jakési hotelové společnosti. Na ceduli pod skulpturou se píše, že ji pan starosta odhalil obyvatelům Dublinu. Myslím, že ji ale postavili hlavně na přilákání turistů, fotí se u ní kdekdo.



Molly je hrdinkou slavné irské písničky Cockels and Mussels (Slávky a mušle). Má ji v repertoáru i Věra, můžete si ji v jejím podání poslechnout zde:


V parku u muzea historie přírody jsme se potkali se zvláštním pomníkem: Vojenský lékař, přírodovědec a cestovatel Thomas Heazle Parke je na basreliéfu pod svou sochou zobrazen, jak saje jed z rány v hrudi kapitána Williama G. Stairse, zraněného otráveným šípem při bojích v Egyptě 13. srpna 1887. Zachránil mu život, pašák! Proč je jeho socha obklopena poskakujícími jelínky, které tam v zahradě vyrobil jakýsi zručný keřostřihoun, nevím.





Lidé se po Dublinu dopravují hlavně patrovými autobusy, ale také tramvají či příměstskou železnicí, která jezdí v prvním patře.







Taxikáři mají svého vlastního Ježíše ve vitrině na O’Connoll Street i s patřičnou cedulí.





Turisté si mohou koupit vyhlídkovou jízdu, nechat se povozit v tříkolce nebo si půjčit kolo.







My jsme chodili. Život nám při této činnosti stále zachraňovaly nápisy KOUKNI VPRAVO, jež se skví na každém přechodu pro chodce. Jízdě vlevo jsme přivykli, ale jako chodci jsme byli pořád na zabití: auta přijížděla vždy z opačné strany, než jsme čekali.




Trinity College, dublinská univerzita. Hned za branou stojí dva studenti a nabízejí drahé průvodcovské služby.





Vyhnuvše se jim, vkráčeli jsme do nádvoří. Pak jsme učinili čtvrtobrat vpravo a pospíchali k budově knihovny.



Uvnitř budovy se nesmí fotit, takže hledíte na obrázky, které jsem uzmul z internetu:



Velký sál je dlouhý 65 metrů, obsahuje 200 000 svazků. V sousedních mítnostech je vystavena Kniha z Kellsu, která vznikla před rokem 800. Je považována za irský národní poklad. Nabízím malé ukázky iluminací, které se v knize nacházejí:






Byla neděle, den finálového zápasu všeirské seniorské ligy v hurlingu mezi Kilkenny a Tipperary. Hurling je irský národní sport, který se tam hraje už třetí tisíciletí. Předchůdce hokeje, hokejbalu, famfrpálu a dalších sportů, kde se tříská klackem do míčku či puku. Při hurlingu je na každé straně 15 chlapů, vyzbrojených jasanovými pálkami (hurley) a mydlí do míčku (sliotar), který létá rychlostí až 150 km/h do dálky až 100 metrů. Když se trefí do branky, je to gól, když mezi tyče nad brankou, je to bod. Hraje se dvakrát 35 minut, bez chráničů, helmy jsou povinné až od roku 2010.





Ulice, kde jsme bydleli, je hlavní přístupovou trasou na stadion Croke Park s kapacitou 82 tisíc diváků. Všichni šli tam a zpátky kolem našeho zaparkovaného auta. Modlili jsme se, aby vyhráli ti, kterým většina šla fandit.





Všude ve městě se prodávaly fangle a šály v klubových barvách, takže většina fandů byla patřičně vymóděna. Dubliňané fandili Kilkenny, protože Tipperary vykleplo Dublin v semifinále.





Šli jsme do šikovné samoobslužné hospody na pozdní oběd. Irská jídelna ovšem vypadala jinak, než její tehdejší umakartová sestřička v Čechách. A dokonce jsme si mohli sami načepovat pivo.







Finálový zápas probíhal, mohli jsme ho sledovat v televizním přenosu. Aby v hospodě nebyl příliš velký nával, mají Irové vždy na stěně tabulku s uvedením maximálního počtu hostů.





Hurling je sport velmi tvrdý. Pochopili jsme, proč má tolik Irů přeražený nos. Všechno dopadlo dobře. Kilkenny versus Tipperary: 2-17 ku 1-16 (góly-body), Dublin pomstěn, nikoho nezabili, nos přerazili jenom rozhodčímu. Zrcátka našeho auta zůstala nepoškozena.

A fandové? Však vidíte...