1. 9. 2011


Do Galway, pak dále na jih přes Oranmore, Kinvaru, do pohoří Burren. Moc pěkné kopečky, zase mají jinou barvu než ostatní irská horstva! Na vrcholu stoupání jsme zastavili a podívali se shora na šílené serpentiny, kterými jsme právě projeli.



A pak už netrvalo dlouho a ocitli jsme se na dalším místě turistického průmyslu. Muzeum a jednotlivé obchody jsou zakutány v zemi. K dostání je tam ledacos.





Z fotografie upomínkových keramických stařečků jsem vytvořil grafickou výzdobu těchto stránek.





Rozsáhlé parkoviště je pod kopcem dále od břehu. Pokud se neznalý mořeplavec blíží ke zdejšímu pobřeží, vidí jen mocná skaliska a může si myslet, že na pevnině za nimi nic není. Za terénní vlnou se však skrývá táhlé korzo, které turisty přivádí od autobusů a ostatních přibližovadel k proslulé atrakci. Je ozdobené vlajkami: 1. hrabství Clare, 2. Irsko, 3. EU. Každý si přijde na své.





A už se opírám o ochrannou zídku a odhodlaně fotím (povšimněte si prosím energicky vysunuté brady). Útes vlevo:



Útes vlevo blíž:



Útes vpravo:



Útes vpravo blíž s poletujícím hydroplánem:



Útes vpravo níž blíž:



A pak jsme došli k O’Brienově věži. Částku 2€ požadují za rozhled z plošiny, z níž lze vidět totéž, co z prostoru pod věží! Vstup do obchodu v přízemí je zdarma, kreditní karty a peněženky ovšem vítány.






Ti, co pečují o zdárný chod turistické atrakce Moherské útesy, dělají vše pro to, aby je nikdo nemohl pohánět k soudu, že neudělali vše pro to, aby se nikomu nic nestalo, najmě pádem do oceánu pod skalou. Všude zeď a ještě plůtek. Levý konec vyhlídkové pěší zóny končí zdí. Ta je ozdobena výmluvnými značkami a nápisy.







Zeď se dá ovšem obejít, ale pak je třeba překonat strach a ještě se vyhnout obrovité tabuli s varovnými nápisy v angličtině, francouzštině a němčině. Obejdete-li, můžete téměř s jistotou očekávat, že na vás vyběhne stráž a dostanete pokutu.





To však statečné příslušníky hrdých národů (převažují Němci) nemůže odradit. Jsou schopni překonat jakoukoli překážku. Ti, kteří spadnou, jsou permanentně uctíváni vkusnou kamennou deskou.






A ke všemu tomu hemžení ještě stále v poryvech větru zaznívají útržky hudby, již vytvářejí žebrající muzikanti. Jako v Praze na Karlově mostě. Modrá harfistka nevytvářela, pořád telefonovala. Patrně sháněla angažmá na nějakém atraktivnějším útesu.





Čemu se naši muzikanti smáli tak srdečně, nevím. Možná tomu, jak flétnista hrál nakřivo. A protože harfistka pořád telefonovala, Ondra zasedl k opuštěné harfě před obchodem a teskně hudl.



Než odjedeme pryč od skal, které se staly předmětem kšeftu, dovolte mi jenom dvě poznámky:
• na záchodcích mají unikátní vodovodní baterie - dáte ruce před fotobuňku, z povrchu placky začne téci vodopádek
• puffin čili papuchalk bělobradý se tu prý vyskytuje v hojném množství; žel, viděli jsme jenom toho na fotce :o(








Již cestou na útesy mohérské jsme si v Kinvaře vyhlédli hospodu. Byla tak červená, že se nedala přehlédnout. Nezklamala nás, jídlo bylo dobré a měli vyhrazené místo pro muzikanty.





A dále na Galway! Vtom cedule, že je vlevo hrad.





Zaparkovali jsme na parkovišti a náš vůz byl okamžitě atakován drzou drůbeží, kterou bylo těžké odehnat. Asi ty slípky věděly, že pod Ondrovým místem v autě je spousta dobrých drobečků :o)



Hrad Dunguaire patří k těm známějším a je v soukromém vlastnictví. Už jsme začali chápat, jak to v Irsku funguje: státní památky jsou většinou volně přístupné, nebo se vybírá malé vstupné. Soukromníci se naopak snaží milované turisty zbavit zbytečných peněz v míře větší než malé. Majitel hradu Dunguaire na to šel takto: Na bráně byl nápis VSTUP VOLNÝ, takže po nádvoří se dalo pobíhat volně.



V přízemí hlavní budovy je obchod s upomínkovými a uměleckými předměty (vstup zdarma), ze kterého je vidět do vstupní haly. Ale tam se dá vstoupit pouze za tučné vstupné! Nevstoupili jsme, pastí na turisty už jsme se nabažili.






Dorazili jsme do Galway a prošli střed města, hlavní ulici pěší zóny.







Některé zajímavosti jsem pro vás nafotil, např. hospodu Královská hlava, živou sochu, typickou úzkou uličku a hlavně scénu, kdy Oscar Wilde s Věrou a s bráchou Williamem odpočívají na lavičce.







Obhlédli jsme stylové obchůdky s roztodivným sortimentem.





Zvědavost nám nedala a došli jsme až ke katedrále Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, o které jsem se dočetl rozporuplné věci: někomu se líbí, někomu ne. Byla vysvěcena až 15. srpna 1965, je to možná nejmladší kamenná katedrála v Evropě. Nu, nadšeni jsme z toho stavení dvakrát nebyli. Je chmurné, rádoby starobylé, okna v navazující budově připomínají česká paneláková. Interiér posuďte sami.









A byl čas k návratu. Ještě jsem vyfotil jedno zuřivé graffiti, zvláštní kamenný dům a typický irský vlak (parkovali jsme blízko nádraží).






V Galway maj’ trhlého dědu,
co celý den dlí na posedu.
Do dálky civí
a rosou se živí -
- no cvok, líp to říct nedovedu.