V pondělí jsme šli na nejdůležitější nákup. Minuli jsme bronzového Jamese Joyce, který postává na Earl Street s bradou hrdě vytrčenou, a za chvíli jsme byli v Chapters, největším dublinském knihkupectví.









Dvě patra knih: dole novinky, nahoře zlevněné a antikvariát.



Věra začala lustrovat regály. Dá se najít ledaco. Toto je třeba průvodce po dobrých hospodách Spojeného království, bohužel tři roky starý:



Co nenajdete, na to se zeptáte.





Úlovky jsme nosili v hojném množství na pult před vyděšeného prodavače. Když zjistil, že to opravdu hodláme zaplatit, už se usmíval.






Malý prostor našeho pokojíku se ještě zmenšil. Věra se ihned vrhla na svou kořist a nemohla se nasytit.





Musel jsem ji násilím odtrhnout. Naštěstí byl hostinec hned naproti a levná opečená brambora s mletým masem nás záhy nasytila i fyzicky.






Odpoledne jsme věnovali procházce po městě. Nejprve k nádraží Connolly Station, ze kterého chceme jet zítra na výlet.





Pak přes Talbot Memorial Bridge. Z toho je pěkně vidět na neoklasicistní budovu Custom House, v níž sídlí ministerstvo životního prostředí, komunity a místní samosprávy.



Dohlédli jsme i na dublinský přístav.



Na druhém břehu řeky Liffey jsme pak našli půjčovnu aut, v níž jsme měli na čtvrtek objednáno přibližovadlo.



Zaujal nás strom pod chodníkem v obrovském truhlíku.





U stanice policie, é, pardón, Gardy, kde kamenný oblouk podepírá malý strážníček, jsem neopatrně řekl, že bych rád viděl nějakou irskou policejní stanici zevnitř. Netušil jsem, že mi Bůh za šestnáct dní vyhoví.



A táhlo nás to k Temple Baru. Cestou jsme zakopli o mosazné portréty literátů s citáty. Zejména tenhle nás zaujal: Kritici jsou jako eunuši v harému: vědí, jak se to dělá, denně vidí, jak se to dělá, ale sami to nedokážou.





Čtvrť Temple Bar je pestrá, plná architektonických zvláštností moderních i starobylých.







A šli jsme dál. Na South Great Georges Street jsme narazili u regálu s knihami na úžasného čtenáře.





Pak jsme se propasírovali uličkou Dame Lane ke hradu.







Bylo krásně, lidé se slunili na trávníku mezi závity keltského symbolu hada.







Dali jsme si kafe přímo v hradní kavárně a objevili jsme smutnou bystu: Veronica Guerin, novinářka, kterou zavraždila drogová mafie (wikipedie).






A na závěr dne jedna ze dvou dublinských katedrál, sv. Patrick. Postavili ji na místě, kde údajně ten svatý muž v pátém století křtil místní pohanstvo.





Katedrála je velká, zajímavostí mnoho (wikipedie).



Nám se líbil starý šutr, který našli šest stop pod zemí v roce 1901, nebo deska na památku O’Carolana, legendárního harfisty a autora mnoha irských melodií.



Pobavily nás pestré podložky pod zadky věřících, omráčily celé aleje soch národních velikánů.







Zachovala se i proslulá vrata smíření, kterými roku 1492 lord Kildare podal ruku svému nepříteli Ormondovi . Ten mu ji kupodivu neusekl, udobřili se.



V boční lodi jsou pamětní desky na války, ve kterých Irové bojovali za Británii. Hned vedle je pultík se sáhodlouhými seznamy padlých :o(





Ještě pohled na krásné vitráže a údiv nad neobvyklou kasičkou.







Nahlédli jsme do knihy návštěv a plni dojmů vyšli do prosluněného parku.