John Alcock a Arthur Whitten-Brown, první muži, kteří přelétli 15. června 1919 zrána nonstop Atlantický oceán, přistáli - a teď se podržte! - za mohylou, kterou můžete viděl asi jeden a půl míle jižně od tohoto bodu... atd.



Opět jeden pomník na místě, kde se nic nestalo! Stojí totiž na šikovném místě, kam se dá dojet, kde se dá parkovat a odkud jsou pěkné rozhledy na všechny strany!





Kolem se pasou divně počmárané ovce. V příštích dnech se pokusíme navštívit to pravé místo, kde Alcock a Brown přistáli. Mimochodem, přistáli takhle:





Popojeli jsme k Ballyconneely a obhlíželi oceán. Břeh je tam samé skalisko, chaluhy a písek.







Do toho buší příboj, šum a hluk.





Posunuli jsme se dál, k slavné pláži Dog´s Bay.





Líbila se nám na první pohled, Věra a já jsme totiž oba podle čínského horoskopu psi. Vylezli jsme na kopeček nad ní, prošli se, poseděli a podivili jsme se, jak je písek tuhý i tam, kde právě vlnka šplouchla.









Počasí bylo příliš deštivě pošmourné, takže ke koupelím nedošlo.





Vrátili jsme se k autu a pokračovali do Roundstone. To je jenom další z pastiček na turisty. Prý NEJMALEBNĚJŠÍ VESNICE IRSKA, cha, cha!





Pravda, věž bývalého kláštera mají celkem malebnou. Ale hlavně jde o kšeft.



V tomto objektu, který mi připomínal obchody v legendárním JZD Slušovice, sídlí pan Malachy Kearn, údajně jediný irský výrobce bodhránů na plný úvazek. To, co jsme v jeho obchodě viděli, byly všechno dětské hračky a suvenýry, které seká ve své dílně jako Baťa cvičky. Pracuje za sklem a zakazuje focení.



Poté, co jsem ho vyfotil, hrozil mi skrze výlohu nepěkně.



Reklamu si ale dělat umí, udělal i bubínek pro Obamu, když týž měl navštívit Irsko. Jak psal na svém webu, odvezl nástroj na americkou ambasádu v Dublinu. Zda se jeho dílo opravdu dostalo až ke šťastnému tehdejšímu prezidentovi USA, o tom se ovšem nezmiňoval. Uprostřed vsi je dokonce kamenný ukazatel, směrující návštěvníky k jeho sídlu a dílně. Potěšte se jeho www stránkami!



A tady asi bydlí také nějaký vlastenec.





Prchli jsme k průlivu a k přístavu.



Tam právě připlul nějaký člověk a uvazoval loď.





Jeho pes zkušeně poskakoval po člunech a rackové to zaujatě pozorovali.





Ještě jsme obhlédli kostelík na kopci, nechali se ofouknout větrem na břehu a šli se zahřát do prodejny starožitností. Její majitel byl sympatický strýc, kerý s námi radostně zapředl řeč, i když jsme očividně nechtěli nic koupit. A pak šup do hospody, kterou nám doporučil!





V této pasti na turisty inzerovali nejlepší seafood chowder na světě! Přesto nám chutnal. Stále v nás rostlo přesvědčení, že se v Irsku cítíme nejlépe, když se nám podaří pastím na turisty vyhnout. A že jich v Connemaře je!