3. 10. 2012
![](g_ir12_15/15_01.jpg)
Ve středu odpoledne jsme měli vrátit auto, takže ještě rychle na sever: Monasterboice, Mellifont Abbey, Newgrange.
![](g_ir12_15/15_02.jpg)
Dopadlo to ale jinak. Nabrali jsme benzin u největší pumpy, jakou jsme kdy viděli, a v pohodě dojeli k prvnímu cíli.
![](g_ir12_15/15_04.jpg)
Parkoviště bylo skoro prázdné, brána do hřbitova pootevřená, vstup volný. Když je brána zavřená, lze použít kamenné schůdky přes zeď.
![](g_ir12_15/15_05.jpg)
Stručně o historii tohoto místa si můžete přečíst
zde. Co jsme viděli? Věž 33 metrů vysokou, vedle ní nejvyšší stojící irský kříž, tzv.
Západní (7 metrů) a u něj
An Theampall Thuaidh, severní kostel.
![](g_ir12_15/15_06.jpg)
Hlavní atrakcí je
Muiredachův kříž, vyzdobený ze všech stran.
Muiredach byl opatem kláštera; po jeho smrti roku 923 vztyčili kříž na jeho památku. A pak je tam ještě nejstarší, přes tři metry vysoký
Severní kříž, složený z více dílů, už krapet oprýskaný.
![](g_ir12_15/15_13.jpg)
Hřbitov je stále funkční, mezi starými kříži se nachází řada moderních náhrobků.
![](g_ir12_15/15_10.jpg)
Na irských krchovech mě fascinují hlavně takovéhle, s obsáhlými texty:
![](g_ir12_15/15_11.jpg)
To tam všichni leží? A ta krásná moudra: Odpočívej v pokoji. „Nejde o délku života, ale o jeho hloubku.“
![](g_ir12_15/15_16.jpg)
Než jsme odešli, zastihli jsme u Muiredachova kříže veselou omladinu (tři dívky a jednoho hocha). Kde se vzali, tu se vzali, nepili, nekouřili, školní uniformy neměli. A když jsem podrobně později prohlížel fotky, na téhle jsem našel vyčuhující rukáv nějakého šmíráka:
![](g_ir12_15/15_18.jpg)
Chm... Věra radostně použila schůdky přes zeď a odsvištěli jsme do
Mellifont Abbey.
![](g_ir12_15/15_20.jpg)
Zříceniny opatství z 12. století byly opuštěné. Fajn, hbitě to proběhneme a jedeme dál. Vzal jsem foťák, batoh nechal v autě a začal fotit:
kaple na kopečku, zajímavé zbytky štítu, Věra vykukující, obzírající, štít z opačné strany.
![](g_ir12_15/15_26.jpg)
Cestou zpět k parkovišti jsem udělal fotku, na které jsme později objevili auto na příjezdové cestě. Věra si pak vzpomněla, že tam něco přijelo a hned odjelo. Hlavní část zřícenin leží o něco niže, takže odtud není na parkoviště vidět.
![](g_ir12_15/15_28.jpg)
Fotil jsem nadšeně: úžasné zbytky lavatoria s prťavými románskými obloučky, a ještě zezadu a cosi šikmého a hele, támhle to opravují!
![](g_ir12_15/15_34.jpg)
Celkový pohled k parkovišti a osiřelé návštěvnické centrum.
![](g_ir12_15/15_36.jpg)
Vrátili jsme se k autu. Sedm minut jsme na něj neviděli a takhle to dopadlo.
![](g_ir12_15/15_37.jpg)
Můj batoh s doklady a dvoje brejle v prdeli! Já šílel. Věra bleskově zavolala policii, zjistila přes kamaráda v Česku číslo na naše velvyslanectví v Dublinu a objednala nás tam na další den. Během čekání na ramena spravedlnosti jsme diskutovali s domorodcem o zkaženosti světa.
![](g_ir12_15/15_38.jpg)
Hovořil soucitně a vyprávěl historky o jiných turistech, kteří dopadli mnohem hůře. S odstupem času si myslím, že to tam mají pěkně zorganizované.
![](g_ir12_15/15_39.jpg)
Přijela hlídka Gardy, on a ona. On vsedl do našeho auta, nás naložila ona do služebního. Za chvíli jsme si už prohlíželi zříceniny v
Droghedě z policejního dvora.
![](g_ir12_15/15_41.jpg)
Všechno šlo hladce.
Garda Síochána (irská policie) nám dokonce zalepila okno a vyluxovala střepy z interiéru.
![](g_ir12_15/15_44.jpg)
Prací se radostně chopili všichni včetně krásné gardistky. Věra pak technika pochválila; on řekl, že v tom má praxi a alespoň budeme mít u nás v Německu o čem vyprávět.
![](g_ir12_15/15_46.jpg)
Věra vykřikla, že nejsme Němci. Technik byl rád a ozdravné práce završil v dobré náladě. Auto jsme pak dovezli po vedlejších silnicích do Dublinu.
![](g_ir12_15/15_47.jpg)
Naštěstí jsme si ho, jak si možná vzpomenete, nechali pojistit. Já pak na nádraží po souboji s automatem získal nádherné posmrtné fotografie do provizorního pasu. Zaživa.
![](g_ir12_15/15_48.jpg)
Zapili jsme to u
O´Shea´s.
4. 10. 2012
Čtvrtek. Místo plánovaného vlakového výletu podél pobřeží jižně od Dublinu se šineme pěšky čtvrtí Ballsbridge. Cihlové budovy jsou tady v luxusním provedení, sídlí v nich samé úřady, firmy a vyslanectví.
![](g_ir12_15/15_52.jpg)
Tohle je velvyslanectví ČR.
![](g_ir12_15/15_53.jpg)
Tím krásným vchodem se na konzulární úsek ovšem vstoupit nedá, ten sídlí skoro ve sklepě, downstairs, tady doslova pod schody. Věra podepsala celkem ochotně prohlášení, že já jsem já a paní úřednice si ode mne vzala fotky. „To vám tam opravdu mám dát?“, podivila se. „Jistě“, pravil jsem, „nehodlám znovu zápasiti s fotoautomatem! Umím se kdykoli zatvářit tak jako na té fotografii!“ A předvedl jsem jí to. Nouzový pas mi pak byl vydán promptně.
![](g_ir12_15/15_55.jpg)
Zašli jsme si na oběd do osvědčené hospody
O´Neill´s. Na to, že se nachází v centru města, má velmi dobrý poměr cen a výkonů.
![](g_ir12_15/15_56.jpg)
Je to v podstatě samoobsluha, kde si donášíte jídlo od pultu, ale design interiéru je velice noblesní.
![](g_ir12_15/15_54.jpg)
Prošli jsme si ještě naposledy Dublin, koupili nový batoh (rozpadl se mi pak hned na ruzyňském letišti) a dali jsme si závěrečné Irish coffee v
Temple Baru. Natrefili jsme tam docela dobrého odpoledního zpěváčka. Výlet IRSKO 2012 rozpačitě končil.
5. 10. 2012
Pátek. Objednali jsme taxík na 8.45. V 8.30 na nás klepala recepční, že už taxík čeká. Upozornili jsme tu dámu, že nás to bude zajímat až v 8.45. V ten čas jsme sešli ke vchodu. Taxikář tam stál, taxametr zapnutý. Upozornili jsme ho, že byl objednán na 8.45. Vynuloval to. Když jsme se blížili k letišti, začal se nenápadně vyptávat, zda jsme jeli taxíkem i po příletu do Dublinu a kolik že jsme platili. Věra mu suše oznámila, že 18 € a že ví, že existuje paušální platba 20 € pro trasu centrum - letiště. Znechuceně vypnul taxametr a bylo to za dvacet. A bez spropitného.
![](g_ir12_15/15_59.jpg)
Pak už nás čekaly různé fronty na odbavení a já se bál, zda projdu se zmršeným pasem. Prošel jsem hladce, protože jsem se opravdu tvářil jako mrtvola. Následovalo čekání v duty free shopu, které jsme si zpestřili hádkou, neboť jsme už toho měli oba dost.
![](g_ir12_15/15_60.jpg)
Nerad vidím Věru smutnou.
![](g_ir12_15/15_62.jpg)
Na palubě Airbusu 320 už to bylo lepší. Četba a dobré pití dělá divy.
![](g_ir12_15/15_65.jpg)
Pak jsem se rozhlédl a zjistil jsem, že jsme obklopeni holohlavými agenty. Vypadali jako klony Tómy Hluchoněmce. Byli však neškodní. Z letiště, na kterém právě skončila prohibice a jmenovalo se jinak než když jsme v září odlétali, jsme jeli taxíkem, neboť zpáteční lístky na autobus mi ukradli v Mellifont Abbey.
![](g_ir12_15/15_66.jpg)
Český taxikář se tvářil velmi přátelsky a hlasitě nadával na nepoctivce. Nad hlavou však měl kurzovní lístek, který ho usvědčoval z neupřímnosti. Správný kurz byl v ten den asi 1 € = 25 Kč! No, my jsme zaplatili 600 Kč, nikoli 30 €, které by musel vytlačit nebohý cizinec.
![](g_ir12_15/15_68.jpg)
Bylo nám tak nějak smutno. Během našeho druhého výletu do Irska jsme ztratili řadu iluzí. Ale naši lásku k irské přírodě, muzice a lidem (výjimky jsem popsal v minulých kapitolách) to nezničilo. Nasedli jsme do vlaku, Věra si ulehčeně odfrkla a na mou otázku, zda ještě někdy do Irska pojedeme, řekla NO JASNĚ!
NAKONEC VŠECHNO CELKEM
DOBŘE DOPADLO,
URČITĚ JSME NA IRSKO
NEZANEVŘELI.
NÁVRAT STÁLE ŽÁDOUCÍ!
Původní reportáž z roku 2012 přepracována v květnu 2020.